Nejdřív, snad ještě na podzim 1969, mi Zuzanka Pražáková, spolužačka z prvního ročníku gymnázia, půjčila malou knížku, na jejíž bílé obálce bylo jakoby dětskou rukou (ve skutečnosti zkušenou rukou Libora Fáry) načmáráno S úsměvem idiota. Jméno autora jsem neznal, Zuzanka však správně odhadla, že by se mi jeho texty mohly líbit.
