Foto: Ozzy OsbournePopelka se stala královnou… Proč mají lidé potřebu vymýšlet podobně absurdní příběhy? V roce 1968 je ladič klaksonů v automobilce ve střední Anglii Ozzy, se škraloupem za krádež v obchodě, osloven klukem (Tony Iommi), který si uřízl ve fabrice konečky prstů, a tak nemůže „normálně“ hrát, a dalšími dvěma sotva dvacetiletými chlapci (Geezer Butler a Bill Ward), aby založili hudební skupinu, jejíž název se nakonec usadí do podoby Black Sabbath. Zvuk jejich kytar a hlas frontmana zněl, jako by ho vysáli z dlažebních kostek, zdí a továren syrového Birminghamu a dokonale vystihl atmosféru přelomu 60. a 70. let. Poprvé hráli v hotelu The Crown a první desku bez názvu načasovali provokativně na pátek 13. 2. 1970. Album způsobilo šok, následovala vlna negativní kritiky. Zvuk heavy metalu definitivně uzavřel předchozí étos hippies. Teprve po třetím albu se pohled kritiků na hudbu Black Sabbath změnil. Je fascinující, jak jsou tyto kulturní zlomy nahodilé a zákonité zároveň. Členové Black Sabbath vůbec netušili, co způsobí, jakého příběhu jsou součástí, a přitom vyhřezlo cosi nutného, striktně logického a opozičně i návazně korespondujícího.
