Ženy domy nestaví? Jana Mastníková boří stereotypy a pomáhá začínajícím kolegům
Stojí za návrhem nové radnice Prahy 12 nebo luxusního rezidenčního areálu Chateau Troja, vede pražské architektonické studio Loxia, působila ve španělské Valencii.
Architektka Jana Mastníková pečlivě buduje nejen své projekty (a kariéru), ale pomáhá začínajícím studentům s uplatněním.
„Od malička mě architektura fascinovala. S rodiči na dovolené jsem fascinovaně sledovala krásné neznámé domy, ruch cizích měst,“ vzpomíná. Na gymnáziu se proto soustředila na matematiku, fyziku a výtvarnou tvorbu. Tedy předměty, které jsou pro budoucí studia architektury zásadní.
Při studiu VUT v Brně se vydala na stáž do španělské Valencie, sbírala zkušenosti s prací v několika pražských a brněnských ateliérech, vyzkoušela i práci na volné noze a roku 2014 nastoupila do ateliéru Loxia v Praze: „Práce na volné noze pro mě nebyla, toužila jsem tvořit a stavět velké a významné zakázky. Takové, které dostávají velká studia s historií, stabilitou a patřičným zázemím,“ říká.
Dnes zde Jana Mastníková vede padesát kolegů jako hlavní architektka. A ačkoli žen ve vedoucích pozicích není v České republice mnoho, nepřipadá si Jana nijak znevýhodněná nebo ohrožená světem, kterému obecně dominují muži: „Obor architektury je o odbornosti, bavíme se mezi kolegy i konkurenty jako dva sobě rovní. Všichni se navíc shodneme na tom, že neustále stavět, renovovat a zlepšovat místa pro život, je v každém městě potřeba,“ vysvětluje Jana a jako příklad uvádí soutěž o návrh Vltavské filharmonie: „Jsem šťastná, že Praha bude mít takto výraznou budovu světového formátu.“
Podle Mastníkové by se každý, kdo začíná, měl snažit získat co nejvíce praxe ještě při studiích, ideálně u nás i v zahraničí. I proto mladá architektka se svými kolegy rozjela systém stáží a přednášek z praxe pod názvem Škola projektování, kam se mohou studenti přihlásit a nahlédnout tak architektům a projektantům pod ruce. „Pro mnohé je zážitek už to, když je vezmeme do reálného prostředí našeho ateliéru nebo dokonce na stavbu, kam se často při studiu nedostanou,“ dodává.
Průměrná mzda architekta zaměstnaného v ateliéru se v Praze pohybuje mezi čtyřiceti až šedesáti tisíci korun: „Největší odměnou architekta je ale jednoznačně to, že se jeho projekt opravdu dokončí. Ten pocit vidět před sebou něco, co jste kdysi jen skicovali na papír, je nepopsatelný,“ říká Jana a zdůrazňuje, že kvůli neustálému zdražování materiálů nebo jejich nedostatku se dnes spousta staveb pozastavuje.
Architekt by podle Jany měl také ctít důležitost a tradici zachování památek: „Cítíme i jisté poslání tyto věci kultivovat a zachovat jejich genius loci i historii,“ vysvětluje Jana a dodává, že se momentálně v ateliéru hodně zabývají kultivací brownfieldů, tedy zanedbaných a nevyužívaných areálů: „Taková místa dnes nikomu nepřináší žádný užitek a je úžasné, že pokud je zcela přetvoříte, zkultivují mnohdy celou okolní čtvrť a vnesou do ní nový impulz,“ usmívá se Jana.
Mimo to zaměstnává Janu v současné době i připravovaný metropolitní plán a nový stavební zákon: „Já osobně zastávám názor, že by se mělo plánovat dlouhodobě a města by měla především investovat do své infrastruktury. Ano, jsou to enormní investice, ale musí se alespoň připravovat a projektovat. Mnoho věcí je jen takzvaně v plánu, ale reálně se na nich nic nedělá,“ rmoutí se Jana, podle které se z Prahy brzy stane město klidně se třemi miliony obyvatel.
Proto podle Jany musí být architekt i svým způsobem vizionář: „To, na čem aktuálně pracujeme, bude mnohdy aktuální za deset, patnáct let. Architekt svojí tvorbou svým způsobem určuje, kam město směřuje, jaký má potenciál a kam se bude rozvíjet,“ uzavírá Mastíková.
The post Ženy domy nestaví? Jana Mastníková boří stereotypy a pomáhá začínajícím kolegům appeared first on Forbes.