Češi chrání zvířata v Kongu. Mohou z toho těžit i naše firmy, říká bojovník s pytláctvím
Dobrodruh i ochránce přírody. Čtyřiatřicetiletý Čech Arthur Sniegon se svou organizací Save Elephants už přes deset let rozkrývá pytlácké gangy v Africe. Rodák z Třince a člen výběru talentovaných mladých Čechů 30 pod 30 z roku 2016 je se svým desetičlenným týmem blízko získání části území afrického Konga pod svůj dohled.
Šlo by vůbec o první ochranu před pytláctvím a také devastací přírody na africkém kontinentu, která by byla čistě v českých rukách. „Mezi subjekty ochrany přírody původem z České republiky neznám dosud v Africe srovnatelný precedens. Oficiální rozhodnutí ze strany konžských úřadů by mohlo přijít snad již v příštím roce,“ říká Sniegon v rozhovoru pro Forbes.
V Africe se snaží i pomocí desítek fotopastí nejen rozkrýt síť pytláků lovících slony, luskouny či primáty, ale chrání i flóru před devastujícím vlivem nelegální těžby. Na druhou stranu při rozumném nastavení těžebních aktivit vidí v Kongu příležitost i pro české firmy.
„Líbila by se mi i myšlenka zapojení nějaké české firmy do dřevařského byznysu – že by bylo od začátku nastaveno, kam až se v ekonomických zájmech půjde tak, aby to neohrozilo celý ekosystém,“ říká muž, který o svých aktivitách brzy vydá nový filmový dokument Elephangelist a 13. října bude jedním z účastníků Global Goals Summit 2022 od Asociace společenské odpovědnosti, jehož je Forbes partnerem.
Jste teď pár měsíců v Česku. Znamená to, že dlouhodobě v Africe nežijete?
V posledních pár letech jsem asi polovinu roku v České republice. Tady se ale také podílím na ochranářských projektech pro změnu v naší přírodě. Zároveň stále koordinuji práci našich spolupracovníků v Africe, kteří jsou přímo na místě. A když jsem tam i já, jsem samozřejmě v přírodě v terénu s nimi.
V jakých zemích dnes působíte?
Největší objem našich aktivit a i finančních prostředků nyní směřuje do Konga, pak následuje Čad a také jsme teď po nějaké době byli aktivní i v Kamerunu. Tam to vypadá, že další vyšetřování překupníků se slonovinou je na spadnutí. Největším bodem našeho zájmu je dnes Kongo.
Tam se mi daří v posledních třech letech zapojovat i další lidi a organizace z Česka. Jde třeba o projekty ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze nebo našimi nejbližšími partnery jako je zoo v Liberci, v Ústí nad Labem nebo slovenská Zoo Bojnice. V Kongu se teď střetávají naše letité zkušenosti – sám jsem tam aktivní od roku 2011 – a chceme tam naše aktivity posunout na další úroveň.
O jaké projekty typicky jde?
Je těžké je jednoduše shrnout. V severním Kongu například s výzkumníky z organizací, které jsem jmenoval, provádíme v návaznosti na Expedici Neuron dlouhodobý monitoring pralesních oblastí se zřetelem na takzvané pralesní saliny, monitoring tamních savců a pytláctví, což vede k lepšímu plánování protipytláckých aktivit. Oblastem hojně využívaným slony či lidoopy se tak snažíme zajistit pravidelnou ostrahu. Na to už je ale potřeba větší skupina lidí a je to běh na dlouhou trať.
V těchto oblastech máme umístěné desítky fotopastí, které nám poskytují data. Za půlrok máme i statisíce snímků a ty následně musí někdo roztřídit a interpretovat. Do toho se snažíme zapojit i české studenty. Zájem Save Elephants ale dnes směřuje hlavně do jižního Konga, které je z pohledu ochranářských organizací neprávem dosti opomíjené.
Spolupracujete tam i s místní vládou?
S tamním ministerstvem životního prostředí domlouváme společné kroky, které by v ideálním případě vyústily v podepsání memoranda o našem přímém zapojení ve správě oblasti Tsoulou, chráněná dosud pouze na papíře. Oficiální rozhodnutí by mohlo přijít snad v příštím roce.
Máte na ochranu takového území finanční prostředky?
Pokud se nám správa rezervace podaří dohodnout, půjde o daleko větší závazek, než byly naše dosavadní projekty. Máme přislíbenou finanční podporu od našich nejbližších sponzorů v soukromém sektoru a jiné formy podpory od institucionálních partnerů, ale takto dokážeme pokrýt jen samotnou zaváděcí fázi.
Intenzivně proto hledáme i další možnosti financování jak z grantových peněz, tak ze strany soukromého sektoru – a to nejen proto, že některé aspekty naší práce tam mohou dávat v dlouhodobém horizontu i ekonomický smysl, být návratné. Obecně však v rámci ochrany přírody platí paradigma, že mimo některé výjimky jde většinou o nevýdělečnou činnost.
Z podstaty věci jde ochrana přírody proti momentálním ekonomickým zájmům velkých hráčů, vlád či jednotlivých obyvatel. Teď budeme apelovat i na české mecenáše, jestli nechtějí být u zrodu vůbec první africké rezervace spravované českou strukturou.
Kolik peněz budete potřebovat?
Přesné kalkulace teprve probíhají a jsou předmětem vyjednávání. Už dnes nám ze soukromé sféry s dílčími pomáhají například podnikatelé Josef Říha či Tomáš Zvára s TexBase. Mimo český rybník je to americká technologická firma GLADiiUM. Pro přesný odhad objemu prostředků ale musíme oblast nejprve zmonitorovat.
Řádově půjde o vyšší jednotky milionů korun pro rozjezd. V současné chvíli chybí všechno: infrastruktura, informovanost v okolí žijících lidí, tým, skupina strážců a jejich výcvik, výstroj, logisitika. Následná péče o chod chráněného území bude vyžadovat další zdroje, ač plánujeme, že část z nich bude možno získat přímo na místě i z ekoturismu, jehož vznik podpoříme.
Zásadní pro určení míry nutných zdrojů budou dvě informace, Za prvé současné stavy zvířat v oblasti a jak silný je na ně vyvíjen pytlácký tlak. Nejde jen o nelegální lov slonů, luskounů či primátů – mluvím také o zamezení destruktivních činností v podobě pálení pralesů a výroby dřevěného uhlí.
Naše aktivity bychom rádi v budoucnu rozšířili i na mimořádně cenný deštný les mimo chráněné území. Ten spadá pod dřevařskou koncesi, která však dosud v této části nebyla aktivní a do přirozeného porostu naštěstí nezasáhla. Nehrozí zde sice ani velkoplošná těžba na holinu, ale k přírodě násobně šetrnější selektivní těžba jen několika málo vybraných stromů na hektar, avšak i toto sebou může přinést pro velké druhy zvířat katastrofu.
Budeme tedy hrát vysokou hru i s těžaři a navrhneme udržitelnější možnosti využívání lesa. Líbila by se mi i myšlenka zapojení třeba nějaké české firmy do dřevařského byznysu, že by bylo od začátku nastaveno, kam až se v ekonomických zájmech půjde, aby to neohrozilo ekosystém.
Nemáte to těžší v tom, že Afrika je Čechům vzdálená a její problémy nás tolik nepálí?
To asi máme, protože když hovořím s kolegy z Francie, Velké Británie nebo Spojených států, tak vidím, že pro ně je zapojení spoluobčanů krapet jednodušší. Mnozí do těch krajů cestují, mají tam přítelské nebo i rodinné vazby a to i kvůli jejich koloniální minulosti. Pro Čechy je to vzdálenější téma, ale snažíme se jim tamní problémy přiblížit. A my Češi jsme zase velcí srdcaři a mnohdy nám nevadí nepohodlí a nebezpečí – někdy je dokonce tak trochu vyhledáváme.
Na propagaci a osvětě proto spolupracujeme například s Josephem Diellem, kterého Češi znají jako „Numira Cassa Tomba from Bujumbura“ nebo jednodušeji jako Mirečka z Básníků. Ten v Kongu žije, setkáváme se tam a spolupracujeme na určitých projektech. Na české scéně nám zase pomáhá i moje přítelkyně herečka Ha Thanh Špetlíková a naše kamarádka, rovněž herečka, Veronika Čermák Macková.
Je pytláctví stále aktuální problém?
Problém to stále je a to obrovský. Dochází k lovu chráněných zvířat pro účely místní spotřeby, takzvaný bushmeat – zahrnuje kromě plazů, ptáků, kopytníků, hlodavců třeba i luskouny, kaloně či primáty, včetně lidoopů. Je to i značné globální zdravotní riziko. Na druhé strané jsou tu produkty téměř výlučně na export jako slonovina, nosorožčí rohy či keratinové šupiny z luskounů. Mnoho z těchto surovin vyhledáváno pro účely tradiční medicíny v Asii.
Je v silách kohokoliv lov zvířat na bushmeat odstranit, když jsou úlovky určeny pro místní trh?
Řešení existují, ale musí se jednat o kombinaci přístupů: silná represe, kterou jsme například v minulých letech zajišťovali i pomocí detekčních psů, přísné postihy, osvěta obyvatel a také podpora alternativních zdrojů bílkovin. Bushmeat je však ve střední Africe i dnes všudypřítomný a pevně zakořeněný. Někdy jsem svědkem až absurdní situace – třeba kdesi na venkově vyjde šimpanzí noha cenově stejně jako kýta z kozy.
A u slonoviny se ceny pohybují jak?
Jde o luxusní zboží, takže cena je vysoká a má tendenci růst. V těch nejexponovanějších letech se mluvilo o šedesáti tisíc dolarech za kilogram nosorožčí rohoviny, která se pak ve stopovém množství používá například pro domnělé lékařské účely.
U slonoviny se cena pohybovala nad třemi tisíci dolary za kilo surové slonoviny, ze které se pak vyřezávají umělecké předměty a podobně. Dnes jsou ceny zpravidla podstatně nižší, snad i kvůli covidu a různým omezením obchodování v Číně. Čína v posledních letech podnikla razantní kroky na legislativní bázi a obchod se slonovinou postavila mimo zákon. To obecně, zdá se, pomohlo, ale ceny jsou pro běžného afrického venkovana nadále astronomické a silně motivující.
Kde nejčastěji takové komodity končí?
Na samotném africkém kontinentu je zájem až na výjimky mizivý. Velká poptávka však trvá na trhu v dálné Asii, konkrétně v Číně, Japonsku či ve Vietnamu. Ceny jsou ale opravdu stále závratné. Paradoxem pak je, že samotní místní pytláci jsou na těch nejnižších úrovních placeni někdy jen naturáliemi nebo dostanou opravdu drobné proti tomu, za kolik se pak úlovky prodávají na světovém černém trhu.
A tyto pašeráky se snažíte pro změnu lovit vy? Dokonce se mezi ně často infiltrujete…
Snažíme se. Letos jsme například rozkryli překupníka v anglofonní části Kamerunu, když byl zatčen se třemi lebkami lidoopů, goril a šimpanze. Podobnou linku teď sledujeme i v Kongu, kde je prodej částí těl lidoopů nový fenomén, donedávna tam známý vůbec nebyl…
Loni se nám v Kongu podařilo rozkrýt síť překupníků se slonovinou kriticky ohrožených slonů pralesních. Šestice zadržených u sebe měla přes sto kilo převážně surové slonoviny připravené k vývozu na asijský trh.
Na kolika podobných zadržení jste se už podíleli?
Podle toho, z jakého úhlu se na to podíváte. Byli jsme už u tisíců podobných zabavení, zejména s pomocí námi vycvičených detekčních psů, ale tam počítám nejen obchod se slonovinou, ale ve valné většině případů ten hojně rozšířený bushmeat.
A to všechno uvidí divák i ve vašem novém filmu, který bude mít premiéru v polovině října?
Ano, jsou za ním tvůrci Jakub Chlouba, Lukáš Hodis, Radek Karkys a David Alexa. Souvisí s evangelizací tématu a nejprve bude ke zhlédnutí od 16. října online a následně pak 20. října pořádáme v pražském kině Dlabačov veřejnou akci, kde se lidé dozví informace jak z natáčení, tak z našich dosavadních aktivit.
Dokument zachycuje jednak mou osobní cestu, ale i to, jak důležitou roli v Africe hraje biodiverzita a jak cenným a zároveň krásným územím je právě oblast Tsoulou. Filmem chceme nastartovat intenzivní přípravu projektu a také rozproudit debatu, jak se další čeští jednotlivci nebo i firmy mohou zapojit do ochrany slonů a lidoopů po našem boku.
Jste také jedním z hostů letošního Global Goals Summitu 2022…
Příležitostí, kde o potřebách ochrany přírody promluvit, není nikdy dost. Kromě dosavadních zkušeností z dvanácti let cestování a zejména ochranářské práce v Africe budu prezentovat právě i naše velké plány v jižním Kongu. Snad se pozornost lidí začne i tímto ochranářským směrem upínat stále víc. To považuji za svou ryze osobní, životní výzvu.
