Ájurvéda jako byznys nástroj. Proč se za indickou medicínou jezdí do Česka
Za celostním léčebným systémem z Indie jezdí do Počátek u Pelhřimova hosté i z Německa a Rakouska.
Resort Svatá Kateřina byl jedním z prvních wellness hotelů u nás. I po patnácti letech patří ke špičce v oboru, přestože mezitím vyrostla konkurence a masáže a lekce jógy přestaly k úspěchu stačit. Majitel Kateřiny Petr Zempliner však před lety vsadil na ájurvédu, což byl krok, který mu pomohl k rozvoji byznysu.
Kdyby ale bylo čistě na jeho rozhodnutí, zřejmě by si ájurvédu nevybral. Indické medicíně zpočátku nevěřil, jenže brzy se ukázalo, že Češi mají o tento druh terapií velký zájem. Kapacity resortu přestaly stačit, a proto tu vyrostl speciální pavilon od architekta Jakuba Tejkla. Před čtyřmi lety se dokonce stal stavbou roku. Jenže pak přišel covid.
Jak se teď vašemu resortu daří?
Překvapivě docela dobře, a to díky vysoké obsazenosti, která je dnes už vyšší než v březnu 2019, a to asi o patnáct procent. Samozřejmě se nám ale zvyšují náklady, zejména za energie, museli jsme proto lehce zdražovat. Máme investiční úvěry, museli jsme se vypořádat i s nárůstem úroků ze dvou na deset procent, výhled je ale pozitivní.
Jak se vám podařilo energetickou krizi zvládnout?
Máme specialistu, který se u nás stará jen o spotřebu energií. Nemáme fixní cenu, ale spotovou, což právě vyžaduje specializovaného člověka, který vždy dvacet čtyři hodin dopředu specifikuje plán spotřeby na další den.
Ještě před energetickou krizí tu byla pandemie, kdy jste měli řadu měsíců zavřeno. I to se muselo na podnikání zásadně podepsat.
Měli jsme zavřeno několik měsíců v roce 2020, pak několik měsíců v roce 2021. Musím říct, že ač nejsem velký fanda té předcházející vlády, ovšem ani té současné, pomoc státu byla sice velmi opožděná, ale pro nás zásadní. Bez ní bychom se museli rozloučit se zaměstnanci, a to je neobyčejně citlivá věc nejen morální, ale i praktická.
Je tady obrovský nedostatek pracovních sil, proto kdybychom je propustili, mohla by to být neřešitelná situace. Aby těch „radostných“ novin nebylo málo, přesně v té době nám spadla lávka přes jezírko a zřítila se kaplička u pramene svaté Kateřiny. Covidovou pauzu jsme tedy využili k jejich opravám, ale i pro dokončení velké rekonstrukce – ve všech pokojích jsme například měnili podlahy za teakové dřevo dovezené z Indonésie.
Také jste tu stihli natočit film Kurz manželské touhy, který se odehrává prakticky výhradně ve vašem resortu. Jak taková věc ovlivní příliv hostů?
Neumím to úplně přesně říct, ale vždycky v pondělí na poradě se díváme na návštěvnost webu. Jednou naprosto dramaticky vzrostla, nevěděli jsme proč, až se nakonec ukázalo, že o víkendu ten film běžel v televizi. Takže nějaký vliv to určitě má, hodnotím to pozitivně. Nicméně když jsem při natáčení viděl, kolik je s tím práce, kolik je to lidí a kolik omezení to přináší, byl jsem opravdu rád za covid. Za běžného provozu by se natáčet určitě nedalo.
Jak se snažíte řešit zmíněný nedostatek lokálních pracovních sil?
Zaměstnancům například nabízíme bydlení zdarma. Najít všechny potřebné lidi jen v okolních vesnicích a městech je totiž nereálné. V Počátkách jsme proto tři domy zrekonstruovali a přeměnili na ubytovny, v Žirovnici další dům. Což jsou sice další náklady jak na rekonstrukci tak na energie, ale jiné řešení prakticky neexistuje. Abychom si dobré lidi udrželi, zvyšují se samozřejmě i mzdové náklady.
Pokud v regionu nejsou pracovní síly s určitou specializací, nepřemýšlíte o tom, že byste jim kromě ubytování dali i vzdělání a sami je zaučili?
To už také děláme. Spolupracujeme s několika školami, chodí k nám na praxi například studenti z Jindřichova Hradce, a ty šikovné si hned snažíme přetáhnout. Přesto je to jen dočasné. Jakmile začne být někdo fakt dobrý, za dva tři roky odejde. Často odchází do Prahy nebo do zahraničí.
Zejména pozice spojené s ájurvédou řešíme také náborem lidí přímo z Indie. Máme tu ale i několik Filipínců mezi číšníky. Někdy se ale nevyplatí ani to. Platíme jim totiž letenku, zařizujeme papírování, poskytujeme bydlení. Přesto ale někdy po šesti měsících odejdou. Paradoxně v důsledku války na Ukrajině je pracovních sil ale více.
Jak se během všech těch událostí změnilo chování zákazníků?
V předcovidových dobách si hosté objednávali ubytování čtyři až pět týdnů dopředu. V současnosti jsou to dva až tři týdny. Je také zajímavé, že před covidem, kdy jsme byli lacinější, si hosté v našich dotaznících spokojenosti občas stěžovali, že kvalita služeb neodpovídá ceně. Dnes, kdy jsme dražší a zákazníci by měli teoreticky mít hlouběji do kapsy, si nikdo nestěžuje.
Vysvětluji si to tím, že z médií každou chvíli slyší, že se vše dramaticky zdražuje a že roste inflace, a tak jim to už připadá přirozené. Lidé se také rozcestovali. V covidu se rekordně šetřilo, lidé museli být doma, neměli jak utrácet. Proto jakmile pandemie skončila, začali i podle cestovních kanceláří rekordně jezdit pryč. Zároveň my jsme v podstatě chvíli před covidem otevřeli nový ájurvédský pavilon, který teď má také vliv na větší obsazenost.
Do stavby ájurvédského pavilonu jste tehdy investovali sedmdesát milionů korun. Teď po všech těch peripetiích, vyplatila se ta investice?
Určitě. Když jsem před sedmnáct lety tohle místo poprvé viděl, strašně se mi tu líbilo, navíc cena byla příznivá, a tak jsem ho koupil, i když jsem tehdy ještě nevěděl, co s ním. V tu dobu ale bylo wellness resortů velmi málo, a tak rozhodnutí udělat tu wellness hotel dávalo smysl. V průběhu let konkurence velmi vzrostla.
Začali jsme to pociťovat na tržbách, navíc řada těch nových zařízení dostávala podporu od státu nebo Evropy, a tak mohla být levnější. Bylo tedy potřeba přijít s něčím novým a zároveň jedinečným. A tak kolegové přišli s ájurvédou, nápadem vybudovat tu centrum indické medicíny. Abychom se v tomto ohledu vzdělali, vyrazili jsme několikrát do Indie, kde jsme uzavřeli smlouvu o spolupráci s tamním centrem Kairali.
Zprvu si to vyžádalo investici do personálu, aby služby byly skutečně kompletní. Máme tři ájurvédské lékaře, indické kuchaře či maséry. Nicméně ukázalo se, že je o to zájem nejen v západní Evropě, ale i v Česku a na
Slovensku, a naše tehdejší prostory přestaly stačit k tomu, abychom poptávku pokryli. Proto přišel čas na samostatný ájurvédský pavilon. To rozhodnutí bylo naprosto správné, přestože původní investice měla být jen třicet pět milionů.
Ájurvéda tedy nebyla vaše vášeň či životní styl, ale sňatek z rozumu?
Přesně tak. Přiznám se, že jsem k těmto věcem skeptický a na začátku jsem tomu úplně nevěřil. Nicméně když vidím ty úspěchy a reakce lidí, kteří ve většině odjíždějí spokojení a v mnoha případech i uzdravení či zbavení různých neduhů, tak už tomu věřím. Zároveň u nás se vždycky hodně cvičila jóga, na kterou ájurvédská terapie vlastně navazuje a doplňuje ji. Samotná jóga už dnes také nestačí, cvičí se všude.
Všimla jsem si, že k vám jezdí i zahraniční hosté.
To je pravda. Náš pavilon je i mezinárodně velkým lákadlem, jezdí k nám hosté z Rakouska, Švýcarska a Německa, kde je o ájurvédu ještě větší zájem než u nás. Právě na německy mluvící země se teď zaměřujeme i marketingově a zdá se, že to má pozitivní výsledky.
Máte vůbec nějakou konkurenci?
V Česku ne. Jsou tu samozřejmě zařízení, která nabízejí pár ájurvédských masáží, ale takto komplexní terapii poskytujeme jen my. V zahraničí konkurenci máme, ale také jí není mnoho. V Rakousku jsou to asi dvě tři srovnatelná místa.
Co plánujete dál?
Určitě další tematické wellness programy, kromě toho ale máme novou chatku, kde hosté dostanou ještě větší soukromí a chystáme ještě další menší výstavbu.