Nemám ráda, když mi říkají, že něco nejde. Lucie Výborná se chystá na přechod Antarktidy
"Někdo zažívá hezké stavy v napojení na přírodu u Berounky, ale já potřebuji velké kulisy," vysvětluje Lucie Výborná, proč se vydává na 1000 kilometrů dlouhou cestu na jižní pól.
Tisíc kilometrů napříč bílou plání. Cesta, kde nikoho nepotkáte a nikdo se vám nedovolá. A na jejím konci jižní pól. Na tuhle polární výpravu se teď chystá moderátorka Lucie Výborná. O svém dobrodružném plánu vyprávěla na akci Forbes Women’s Gala v Mariánských Lázních.
Lucie Výborná o sobě říká, že umí dobře dvě věci – vyprávět příběhy a chodit do kopce. Zatímco první dovednost zúročila ve svém povolání jako moderátorka Českého rozhlasu, tu druhou pěstuje ve volném čase. Je nadšenou skialpinistkou a milovnicí hor, která zdolala několik osmitisícovek.
Její další dobrodružství začne v symbolické datum jedenáctého jedenáctý. Čtyřiapadeátiletá moderátorka ten den startuje jednu ze svých nejnáročnějších výprav. Půjde ve stopách Reinholda Messnera a Arveda Fuchse, kteří v roce 1989 jako první lidé přešli Antarktidu bez pomoci zvířat nebo motorizovaných vozidel.
“Není nic krásnějšího než Messnerova cesta na jižní pól. Těším se, že tam nastartuji všechny smysly. Že po návratu znovu uvidím barvy a ucítím dobré jídlo, pokud se mi podaří vrátit. Arved Fuchs během téhle cesty málem zemřel. Já si nemyslím, že to bude tak hrozné. Byť opravdu nevím, co mě tam čeká,” říká Výborná.
Přestože jde o jednu z kratších cest, kterou se člověk může vydat od kraje zamrzlého oceánu na jižní pól, pořád musí ujít tisíc kilometrů. “Hezké by bylo ujít pětadvacet kilometrů denně, ale může mě přepadnout vichřice a pak se budu muset někde zakopat do sněhu a čekat, až přejde. Nebo se můžou objevit jiné technické problémy. Ale ráda bych to zvládla za dva měsíce,” přeje si Výborná.
Od hladiny oceánu se cesta mírně svažuje do kopce. Moderátorka bude mít na přechod speciální polární běžky a polárnické boty. “Normálně mám velikost 38. Teď budu mít 43, aby se tam všechno vešlo. Ale je to velmi pohodlná chůze,” popisuje.
Je přitom jednou z mála lidí a ještě méně žen, kteří tuhle náročnou trasu podnikají. “Ročně se na ni vydá jedna až dvě ženy. Loni ji šla jen moje kamarádka. Doufám tak, že tam nikoho nepotkám,” říká moderátorka.
Těší se na oblíbené cimrmanovské ”jdu na sever, jdu na jih”. “Prý se to neochodí,” říká a dodává: “Kazí to jen fakt, že tam není žádná značka, ale otřesný barák – Polární stanice Amundsen Scott, kde jsou 365 dní v roce zavření vědci a dělají tam pokusy.”
Když vše dobře dopadne, tak ji na pólu vyzvedne americká společnost – jakýsi polární taxík. “Na pólech se dějí strašně věci. Mám kamaráda, který šel na severní pól. Měli velmi špatný drift, pořád je to odnášelo do pytle. A když konečně dorazili do cíle, tak tam přistála helikoptéra, z ní vyskákalo pár Japonců, vytáhli lahve drahého šampaňského, připili si, vyfotili se s nimi a naskákali zase do helikoptéry,” směje se Výborná.
Antarktida ji nadchla, když před pár lety sjížděla na lyžích její nejvyšší horu Mount Vinson a pak se vracela asi dvě stě kilometrů pěšky na polární základnu. “Spousta lidí si představuje, že je tam prázdno. Ptají se, proč tam vůbec jezdit. Ale tam kráčíte obklopeni něčím, co bylo na začátku světa, a jste v jednom z mála míst, kam člověk ještě nezasáhl,” popisuje Výborná, proč se rozhodla přejít celý ledový kontinent.
Uvědomuje si přitom, že je to riskantní. I že to rozhodně nebude moc komfortní zážitek. “Nemám ráda, když mi někdo říká, že něco nejde nebo že to nedám. Někteří lidé – většinou muži – na velkých expedicích trpí. A líčí to jako bílé peklo. Já říkám: co kecáš? Prostě foukal vítr a sněžilo. Já tam jdu, protože je to krásné. A když je to blbý, tak zatnu zuby a čekám, až to přejde,” líčí svůj přístup Výborná.
Když kamarádce popisovala hezké stavy, které prožívá v napojení na přírodu, odvětila jí, že tohle zažívá u Berounky. “Jenže já tohle u Berounky nemám. Já potřebuji velké kulisy. Ráda se na svět dívám z velké výšky,” vysvětluje moderátorka svou motivaci.
Bez dobrodružství tak dlouho nevydrží. “Když se dlouho nic neděje, tak to potřebuji způsobit. Dívám se na mísu s koblihami, až jednu vezmu a uvedu to celé do pohybu, protože si nemůžu pomoct. Svět je fantastický, zábavný a já ráda otvírám nové a nové dveře. Život mě baví a strašně mi chutná,” říká v narážce na Saturnina Výborná.
Ve svých čtyřiapadesáti letech tak působí jako reklama na slogan: Girls can do anything. Věk podle ní ale nehraje zásadní roli. Dělala celou řadu rozhovorů s aktivními lidmi staršími pětaosmedesáti let a všimla, že mají jedno společné: “Nikdy nezastavili souběh těla a mysli. Jak mi řekla jedna 92letá bývalá primabalerína Národního divadla a učitelka jógy: Děvenko, ubírat se má pomalu. Takže já si teď dám cestu na jižní pól a pak možná začnu ubírat.”
