Odpálit bedny na poušti. Sirat zvládá udržet beat i mimo festivalové štace
V Cannes i ve Varech to byl jeden z těch filmů, které zvládly vyvolat horečku zkazky o přímo fyzickém zážitku z marockého pouštního tripu dunícího technem. Mimo festivalový okruh spousta filmů žije jepičím životem. Ozvěny Siratu jsou však, zdá se, slyšet dál.
Když se zapnou bedny někde v Maroku před skalními masivy, začnou se před nimi vlnit raveři, kteří by už svou vizáží patrně způsobili Jiřímu Paroubkovi minimálně tik v oku.
V euforickém chumlu se klátí například muž bez nohy, který díky protéze vypadá jako odrbaný pirát, takzvaně „odžito“ ale mají i další ze skupinky, na niž se režisér Oliver Laxe zaměřuje především.
Jenže raveu se účastní i dva lidé, kteří z davu poněkud vyčnívají. Padesátník Louis se prodírá davem, v němž hledá svoji ztracenou dceru, která by si snad někde tam měla podupávat. Louisovi dělá doprovod jeho malý syn Esteban a rodinná fenka Pipa. V pátrání však úspěšní nejsou, i když se kamera pravidelně zastavuje u několika dívek, které by popisu ztracenkyně odpovídaly.
Rave však nečekaně ukončuje místní armáda, snad kvůli nějakému konfliktu, o němž ale získáváme jen kusé informace. Jde o jeden z mnoha zlomů, jimiž španělský tvůrce svůj opěvovaný snímek rytmizuje.
Jeho přístup ostatně celkem bez okolků nastiňuje jedna z postav, která v dodávce opravuje „odpálené“ repráky. „Nikdy nevíš, zda to nebude naposled, co zahrají,“ vysvětluje.
V tomto duchu tak Laxe story svých postav maximálně zpřítomňuje v až metaforické cestě extrémními pouštními podmínkami, kde se kolona raverů musí poddat nemilosrdnosti beatu, který nikdy nezahraje stejně.
Režisér zdůrazňuje pospolitost svých charakterů, ale ani ta nedokáže vzdorovat všem zvratům, které si pro ně přichystal. Je to jako na raveu – všichni sice tančí spolu, ale vlastně sami.
Sirat je film, který v sobě z výše popsaných důvodů má i jistou nabubřelost, což je slyšet i z rozhovorů s režisérem, jenž rád mluví ve větách typu „nevěřím v Boha, který netančí“. I na plátně se postavy místy neudrží a propadnou replikám jako „přemýšlím, zda svět neskončil už dávno“. V takových pasážích je patrně nutné přistoupit k snímku tak, jak si to slovy jedné z postav přeje – to se neposlouchá, na to se tancuje.
Přes výrazné obrazy dodávek brázdících nekonečnou poušť, jíž se ženou možná jen za chimérou, nebo hypnotický hudební podkres, jsou však divokou kartou celého tohoto podniku (ne)herci v hlavních rolích. Ti jsou vybráni tak šťastnou rukou, že díky svým autentickým výrazům přidávají hloubku tam, kde by byl jinak jen urputně explozivní povrch. Vystajlované tvářičky z Ankali tak úplně nevyhlížejte.
The post Odpálit bedny na poušti. Sirat zvládá udržet beat i mimo festivalové štace appeared first on Forbes.