Žádní draci či nemrtví. Chtěli jsme intimní příběh, říká tvůrce nové „Hry o trůny“
Jeden příběh, jedna perspektiva a mladík, který jednou možná bude hrdinou. Tak líčí showrunner Ira Parker novinku Rytíř sedmi království, komorní příběh sera Duncana Vysokého a jeho panoše Egga. Forbes Life se účastnil tiskové konference s tvůrcem ostře sledované novinky ze světa Hry o trůny.
Nejlepší projekt ze světa Hry o trůny za dlouhé roky. Vítaná změna stylu od epických dobrodružství z draky. Televizní hit ledna. Seriál Rytíř sedmi království zatím slýchá chválu, na HBO Max můžete vidět nyní první epizodu z celkových šesti.
Je to potřetí, co se HBO do světa Západozemí vycházejícího z díla spisovatele George R. R. Martina vydalo. Poprvé samozřejmě se seriálovou klasikou Hra o trůny, které sice pošramotila pověst osmé série, ale dodnes zůstává jedním z největších televizních fenoménů století.
V srpnu 2022 následoval prequel Rod draka, zejména ve druhé sérii přijímaný už trochu rozpačitě. A teď Rytíř sedmi království, na kterém Parker pracoval spolu s Martinem, a slavný spisovatel se nechal slyšet, že je s výsledkem velmi spokojený.
Nečekejte klasickou Hru o trůny; možná byste ani nepoznali, že jde o stejný svět. Poznáte známé názvy rodů a míst, ale jinak je tady vše jinak: místo soubojů o Železný trůn se hlavní hrdina urputně snaží získat brnění na rytířský turnaj.
„Nemáme tu bloudící epické měřítko, kde přeskakujeme od rodiny k rodině, mrtví přicházejí zabít lidstvo a létají draci. Máme jednoho chlapa, pár koní a několik pěkných stromů. Bylo pro nás velmi důležité, aby to působilo zemitě. A intimně,“ řekl Parker na tiskové konferenci, které se Forbes Life účastnil jako jediné české médium.
Jsme zpátky v Západozemí, ale tentokrát z pohledu obyčejných lidí. Myslíte si, že Rytíř sedmi království může sloužit jako dobrý vstupní bod pro diváky, kteří svět vůbec neznají?
Myslím – nebo spíš doufám – že je to výborný vstupní bod pro lidi, kteří se ke Hře o trůny nedostali napoprvé ani napodruhé, ať už z jakéhokoli důvodu. Částečně proto, že náš přístup je poměrně jednoduchý a přímočarý. Máme jednu hlavní postavu, sera Duncana Vysokého, a Egg má pár vlastních momentů, ale z větší části vyprávíme jeden příběh. To divákům dává mnohem větší přehled v tom, co sledují.
A Dunk je prostě okamžitě sympatický člověk. Je upřímný, čestný, má spoustu pochybností o sobě samém a úzkostí – což, doufám, lidé poznají ze svých vlastních životních cest. Je to jen kluk s trochu pošetilým snem, který chce jít do světa a stát se rytířem, ale vlastně neví, jak toho dosáhnout. Možná na to zatím nemá dovednosti. Ví, jak děsivá a obtížná cesta ho čeká.
Myslím, že je to výborný vstupní bod pro lidi, kteří se ke Hře o trůny nedostali napoprvé ani napodruhé.
A já sám v tom vidím odraz své vlastní životní cesty – někoho, komu nebylo všechno dáno, kdo může selhat a prostě to nevyjde. Není tu žádná záchranná síť. Myslím, že tohle snad přitáhne pozornost diváků hned na začátku. A pak si začneme trochu hrát v Západozemí a vracet se ke staré Hře o trůny, tak jak to George R. R. Martin vždycky uměl: brutalita narážející na štěstí a naději.
Převedl jste jeho příběh Dunka a Egga do hrané podoby. Co z jejich vztahové dynamiky jste chtěl od počátku do seriálu zachovat?
Nejdůležitější bylo zachovat to, že když se tihle dva poprvé potkají, jsou vlastně oba hodně osamělí. A nejsem si jistý, jestli si to oba úplně uvědomují. Dunk právě přišel o svého dlouholetého mentora a v podstatě o jediného člověka na světě, který vůbec věděl, že existuje. A Egga nacházíme v jiném druhu osamění – je tak trochu opuštěný, bez směru.
Ti dva se potkají a možná si to na sobě navzájem neuvědomují, ale je v tom něco podvědomého – důvod, proč se k sobě přitahují. Celý tenhle příběh je vlastně o rodině a o různých způsobech, jak rodiny vznikají. Ten vztah je v jádru rytíř a panoš, ale zároveň mentor a žák, mistr a učeň. Je v tom ale i vztah otce a syna. Ser Arlen (rytíř, s kterým Dunk jezdíval, pozn. red.) byl pro Dunka velmi otcovskou postavou, i když ten vztah byl komplikovaný.
A teď je Dunk zase velmi ochranitelský vůči Eggovi. Jsou jako bratři. Je to opravdu složitý vztah. Myslím, že to všechno pramení z toho, že Dunk žádnou rodinu neměl – byl sirotkem v Bleším zadku – a celý život hledá tyhle vazby. A Egg, aniž bych něco vyzrazoval, má také složité vztahy se svou rodinou a hledá spojení, které mu nikdy nebylo dopřáno a které mnozí z nás měli to štěstí zažít doma.
Teď už známe dvě velmi odlišné podoby Západozemí – epický svět známý z Hry o trůny a tento mnohem intimnější příběh o dvou lidech. Jak jste přizpůsobili nejen scénář, ale i vizuální jazyk tomuto komornějšímu vyprávění?
Jako všechno v našem seriálu se i tento aspekt přizpůsobil Dunkovi a jeho perspektivě. Nemáme tu epické měřítko, kde přeskakujeme od rodiny k rodině, mrtví přicházejí zabít lidstvo a létají draci. Máme jednoho chlapa, pár koní a několik pěkných stromů. Bylo pro nás velmi důležité, aby to působilo zemitě. A intimně.
Ta intimita přišla přirozeně, protože sledujeme jeden příběh jedněma očima a snažíme se tohle pravidlo striktně dodržovat. Nemáme v seriálu žádné dronové záběry. Nic takového – protože to není Dunkův pohled. Neříkám, že bychom to nikdy nepoužili, ale v našem vizuálním jazyce chceme, aby divák cítil všechno, co v daném okamžiku cítí Duncan.
Když sleduje rytíře, jak se řítí proti sobě na kolbišti, chceme, aby cítil strach. Když leží v bahně, chceme cítit špínu pod jeho nehty. Když je uvnitř helmy, chceme cítit tíhu jeho dechu, bušení srdce. To nejsou pohodlné okamžiky. Když mluví s Tanselle na trhu, chceme cítit jeho trapnost.
Ale vizuálním jazykem toho dokážete jen část. Kdyby tu nebyl Peter Claffey (představitel Dunka, pozn. red.), který každý den přinášel tolik skrze řeč těla, oči a vlastní smysl pro humor, nikdy bychom nedokázali dostat na povrch Dunkův vnitřní monolog – a ten je pro tuhle sérii naprosto klíčový. Stejně jako pro samotnou novelu.
V první epizodě slyšíme známé úvodní téma Hry o trůny, ale pak dojde k velmi ostrému a humornému střihu. Co stálo za tímto rozhodnutím?
Zase se vracíme k postavě. Pro Dunka je ten okamžik křižovatkou. Bere do ruky meč svého mistra a slyší volání k velikosti. V hlavě mu zní hrdinské téma. Ve scénáři bylo doslova napsáno „Dunk slyší hrdinské téma“.
Jenže jak jsme postupovali produkcí a postprodukcí a Dan Romer skládal Dunkovo hrdinské téma, odráželo to samotného Dunka. Bylo to odlehčené, jednodušší. Nebyl to ten velký, orchestrální, heroický motiv. A v tu chvíli to úplně nesedělo – protože tohle je volání k něčemu, čím se Dunk chce stát v budoucnu.
Takže slyší to téma, protože je to největší možné volání hrdiny. Ale v tom okamžiku ještě hrdinou není. Nic nedokázal. A když si uvědomí, jak náročný úkol ho čeká, znervózní. Ozve se jeho žaludek a skončí přikrčený za stromem v naprosto nehrdinské poloze. Protože v tu chvíli ještě hrdinou není. Má sen, chce něco dokázat, ale ještě neví jak.
Teď tancujeme na tenkém ledě spoilerů, ale zkusíme se tomu vyhnout. Hra o trůny je známá i tím, že je k postavám nemilosrdná a velká část z nich se nedožila konce. Jak jste s tímto pracovali v Rytíři sedmi království?
Podívejte se, Hra o trůny měla taky mnohem širší základnu postav na začátku. Nemůžeme zabít všechny… Zatím.
Spoustě příběhů dnes dominují antihrdinové. Potřebujeme vůbec hrdiny?
Je Dunk hrdina? Dunk strašně moc chce být hrdinou. Ale je hrdinou? Zatím ne. Možná jednou.
The post Žádní draci či nemrtví. Chtěli jsme intimní příběh, říká tvůrce nové „Hry o trůny“ appeared first on Forbes.