Jak se začalo chalupařit
Chalupaření je dost česká záležitost způsobená odsunem Němců z našeho pohraničí. Před druhou světovou válkou bylo populární chataření v okolí velkých měst nebo zahrádkaření v tak zvaných koloniích. No a mládež tehdy trempovala. V řadě dnešních evropských zemí se zahrádkaření udržuje dodnes. Ovšem dnešní Západoevropané prožívají své dovolené hlavně v přímořských hotelích (za socíku u nás byla odborářská rekreace v našich horách a výjimečně i stanové osady v Jugoslávii nebo Bulharsku, rovněž
obhospodařované přes odbory).
A teď trochu konkrétních dat o té době ze dvou pohraničních vesnic – Trávníka a Naděje u Nového Boru. Hned po konci války (a asi i před jeho koncem) proběhlo divoké vystěhování řady německých obyvatel Sudet, pravděpodobně těch, kteří byli aktivními podporovateli Hitlera a Henleina). Po Postupimské konferenci vítězných velmocí už probíhal řízený odsun. V případě zmíněné oblasti proběhl poslední organizovaný transport v květnu 1946.
Hned v roce 1945 začalo být státem řízeno přistěhovalectví rodin předválečných bezzemků ze Středních Čech. Ještě nedávno některé tehdejší děti (dnes staříci a stařenky) vzpomínaly, jak dostaly klíč od chalupy, kde je na kolenou prosily Němky, ať je tam ještě nechají. Je známo, že Sudeťáci sice toužili „Heim in Reich“ (domů do Říše), ale Hitler pak sudetské mladíky sebral do Wehrmachtu a řada jich tam našla smrt. V některých chalupách tak zbyly jen ženy a tehdejší česká správa je před odsunem sestěhovávala, aby se
chalupy uvolnily. Němci odcházeli postupně (jen s minimem osobního majetku), a proto se prý po nocích přes hranice do tehdejšího sovětského okupačního pásma pašoval majetek i krávy.
Stejně šly fámy, že některé cennosti Němci před odsunem zakopali. Naopak je zaznamenáno, že odsunu využili i čeští lupiči, kteří v noci dorazili do pohraničí, vlámali se do opuštěných chalup a odvezli si třeba porcelán či obrazy. Ještě snad po dvaceti letech si vzpomínám na případ, kdy jednu chalupu navštívil kdysi odsunutý Němec a mezi řečí se zmínil, že poslední německý starosta ukryl na své zahradě nějaké cennosti. Vydali jsme se tam tedy s amatérskou minohledačkou a skutečně na jednom místě začala houkat. Odkopali jsme drny a zjistili, že je tam kovové plivátko, jaké kdysi bývalo v hospodách (dnešní mládež už asi takový předmět nezná)!
Někdy kolem roku 1949 už začalo chalupaření a prázdné chalupy si za pár stovek korun kupovali Pražáci (v seznamu obyvatel vesnice Trávník z r. 1948 jsou zaznamenáni už asi tři doktoři práv z Prahy jako vlastníci chalup). Tehdy proběhla akce „kup si chalupu“ mezi pražskými umělci a skutečně do dneška
řada chalup patří potomkům tehdejších hudebníků, skladatelů, grafiků a architektů z Prahy.
Na počátku šedesátých let se řada chalup, které po roce 1945 připadly přistěhovalým zemědělcům, začala prodávat. V té době zaniklo místní JZD a mnoho obyvatel a jejich dětí odešlo do zaměstnání v blízkém Cvikově, Svoru či Novém Boru. Vznikla tam tehdy řada poboček velkých českých firem (Severka, Interiér, Adast, sklárny) a začala probíhat i bytová výstavba. V těch městech se samozřejmě žilo pohodlněji. Takže chalupy, které dnes mají cenu až miliónu korun, se prodávaly zájemcům z Prahy (tehdy posměšně nazývaným „rekreanti“) za částky pohybující se kolem deseti tisíc korun.
A protože těch rekreantů bylo i v okolních vesnicích plno, dali se dohromady, a aby to vyhovovalo tehdejším předpisům, založili si „na oko“ spolek zahrádkářů. To jim umožnilo, aby si mohli pronajímat na dojezd na chalupy autobus (tehdy měly vlastní auto v těch vesnicích jen tak dvě tři rodiny). Autobus, kterému se říkalo „rekreačka“, odjížděl v sobotu po obědě (tehdy se ještě pracovalo i o sobotách, to skončilo v roce 1968) od budovy elektrických podniků na Letné a zastavoval na několika místech za Novým Borem podle toho, kde měli chalupáři své chalupy. Pak končil v Krompachu u německých
hranic. Dokonce tam měl šofér toho pronajímaného autobusu svoje ubytování, takže se do Prahy vracel i s autobusem až v neděli.
Dnes jsou zmíněné vesnice chalupářské. Jen několik chalup je obydleno celoročně, a to ještě někteří takoví obyvatelé jsou pražští důchodci, kterým se tam tak zalíbilo, že se tam na stará kolena odstěhovali natrvalo. Podle záznamů v katastru měly obě zmiňované vesnice v roce 1945 asi 180 domů. A protože řada z nich zůstala neobydlená, došlo v roce 1959 ke zbourání řady z nich. Dnes tam existuje asi 110 chalup, většinou patřících pražským chalupářům. Na katastrální mapě ovšem i dnes najdeme parcely s poznámkou „bouračka“. Vzpomínám si, že jsem s rodiči v r. 1951 byl na pěším několikadenním výletu po Šumavě a tehdy jsme tam viděli řadu chalup, které byly vystlány nasušeným senem, které tehdy pokosily letní svazácké brigády. Na Šumavě (a nejen tam) pak skutečně zanikla řada opuštěných vesnic.
Článek Jak se začalo chalupařit se nejdříve objevil na Outsidermedia.