Až s mateřstvím jsem doopravdy pochopila své hrdinky, říká spisovatelka Tučková
Její knihy, v nichž mapuje zapomenuté ženské osudy, se prodávají po statisících a překládají po celém světě. První román Kateřiny Tučkové, kterým se prosadila na literární scéně, je teď znovu ve středu kulturního dění: vznikl podle něj dvoudílný film Gerta Schnirch, který je k vidění na HBO Max – a neměli byste si ho nechat ujít.
Román Vyhnání Gerty Schnirch vydalo nakladatelství Host v roce 2009. Příběh vyprávěný z pohledu česko-německé ženy, která na vlastní kůži prožila divoký odsun Němců, musela tehdy Kateřina Tučková obhajovat u kritiků i čtenářů.
„Nelíbilo se jim, že o pochodu vyprávím z ‚německé‘ perspektivy. Přitom šlo o typický příklad česko-německé rodiny,“ hájí se oceňovaná spisovatelka, s níž se potkáváme v kavárně kina Lucerna po slavnostním uvedení filmové adaptace románu.
I díky Tučkové a její knize se pohled na česko-německou otázku za posledních bezmála dvacet let změnil a tuzemská společnost se s poválečnými událostmi začala díky osvětě postupně vypořádávat.
Vyhnání Gerty Schnirch jste vydala už téměř před dvaceti lety. Dnes podle ní vznikl dvoudílný film. K vaší hrdince a vašemu příběhu se vyjadřují lidé od filmu i z médií. Co to ve vás vzbuzuje za pocity?
Obrovskou radost. Popravdě jsem si ale nemyslela, že to budu tak intenzivně prožívat. Jak jste řekla, Gerta vyšla už v roce 2009. Tehdy jsem z nepřeberného množství nasbíraného materiálu musela vydolovat její příběh. Utkat se s nepřehlednou hmotou; roztroušenou mezi knihy, pamětníky a místa, kde se všechny příběhy odehrávaly. A prostřednictvím literárních prostředků Gertin příběh odvyprávět.
Moje práce na knize skončila ve chvíli, kdy jsem udělala poslední tečku. V tu chvíli se už přesouvám k jinému příběhu, který ve mně ožívá. A zase se nořím do chaosu roztříštěných informací a navštěvuji místa, kde se „to všechno“ mohlo odehrávat.
Takže pro vás je Gertin příběh minulostí?
Ne tak docela. Těší mě, že si žije svůj druhý život mezi čtenáři, který navíc vyústil až ve filmové zpracování. Tomu všemu říkám druhý život knihy. Dělá mi radost a zpovzdálí sleduji, jakým způsobem se osud Gerty ubírá dál.
Jak jste se k příběhu dostala?
Problematiku jsem začala intenzivně vnímat v okamžiku, kdy jsem se přestěhovala do brněnského Bronxu (okolí ulice Cejl, kde žije silná romská komunita, pozn. red.). Minulost, respektive její stopy jsou totiž v této části města patrné dodnes. Na jedné polorozpadlé budově je třeba napsáno „Mährische Glas- und Spiegelindustrie“ čili Moravský sklářský a zrcadlářský průmysl.
Materiál ke knize jsem začala shromažďovat, když mi bylo čtyřia-, pětadvacet a text intenzivně psala tři roky. Byla jsem mladá a o problematice jsem měla jen povšechné povědomí. Skrze Gertin příběh jsem znovuobjevovala zapomenuté dějiny, nově je nahlížela z perspektivy menšiny, která měla být zlikvidována a její samotná existence vymazaná z paměti naší společnosti.
S odstupem dvaceti let – napsala byste dnes svůj románový debut jinak?
Nezměnila bych postup, jakým jsem se ke Gertině příběhu dopracovala, tedy úsilí vypátrat potenciální účastníky tehdejších událostí. A tím rozhodně nemyslím jen ženy, které si pochodem prošly – a buď odešly, nebo nakonec mohly v tehdejším Československu zůstat –, ale třeba i dělníky ze Zbrojovky, kteří se naopak na odsunu podíleli. V tom všem jsem se nakonec snažila vysledovat a vygenerovat příběh soustředěný na jednu osobu a její rodinu. A jak události zasáhly ji. To bych nezměnila.
Slyším, že následuje „ale“. Takže co byste změnila?
Velkým zvratem pro mě bylo vlastní mateřství. Až s ním jsem si uvědomila, jak obrovská tíha, odpovědnost a riziko dopadaly na všechny ženy v brněnském pochodu smrti. Pro upřesnění: bylo do něj zařazeno 19 800 žen, dětí a starých lidí. Tenkrát jsem věřila, že jsem byla schopna vystihnout ženské osudy do hloubky. Díky rozhovorům, které jsem vedla s přímými účastnicemi pochodu. Dnes ale vím, že to nestačí.
S vlastními dětmi tu událost čtu i skrze osobní zkušenost. Zcela jinak chápu, v jak strašné situaci se ocitly samotné ženy. A tím pádem i jejich děti. Z toho důvodu bych některé pasáže dnes napsala jinak.
Co všechno vám mateřství coby autorce dalo a vzalo? Ať už z hlediska hlubšího porozumění, další vrstvy příběhu, nebo naopak v praktických otázkách – času a prostoru na práci.
Dost se to ve mně pralo. Na stole jsem měla rozepsanou Bílou vodu (román vyšel v nakladatelství Host v roce 2022, pozn. red.) a měla jsem strach do takové situace přivést děti, tak jsem děti dlouho odkládala.
Vůbec jsem nečekala, že pro mě mateřství bude tak velké téma. Ta zkušenost mi ale opravdu otevřela nejen velké množství nových témat, ale i pocitů, emocí a představ. Jako autorce mi dodala novou nepřenositelnou zkušenost.
Psaní ale vyžaduje neuvěřitelné množství času a nerespektuje žádný režim. Musí se psát, když to zrovna jde, když má autor nápad, když postavu nacítí a když k němu ta postava začne mluvit. Člověk ten okamžik musí chytit za pačesy, jít za ním, psát třeba do noci, několik dní za sebou. Pak vzniká text nejlépe. Nejefektivněji. Měla jsem strach, že tuto svobodu v tvorbě s dětmi ztratím, protože potřeby dětí se nebudou slučovat s režimem psaní. A přesně to se stalo.
V psaní vás to ale nezastavilo…
Máte pravdu, nezastavilo. Román Bílá voda jsem nakonec byla schopna dokončit i s druhým dítětem, od té doby jsem publikovala několik povídek a esejů. Dnes jsem opravdu vděčná, že jsem si tím vším mohla projít a že se mi podařilo si uchovat čas na psaní.
Co vám v tom pomáhá?
Fungující zázemí. Rodiče i můj manžel se na péči o děti výrazně podílejí. A dnes, když jsou děti starší a část péče přebraly instituce, to zase je o něco snazší. Od doby vlastního mateřství ale reflektuji, jak to mají a měly jiné spisovatelky, a hledám v jejich případech inspiraci. Někdy je to ale spíše deprimující téma.
Virginia Woolf se rozhodla děti raději nemít. Muriel Spark nebo Marie Majerová své děti opustily, aby se mohly psaní věnovat naplno. A Sylvia Plath, která dlouho hledala způsoby, jak s rolí matky skloubit tvůrčí potřebu, nakonec neustálý přetlak nevydržela a spáchala sebevraždu.
Stala se nějaká žena-spisovatelka vaším vzorem?
Nepochybně Toni Morrison. Svobodná matka se dvěma malými dětmi, které jejich otec opustil. A přes to přese všechno napsala klíčová díla světové literatury. Co víc – vypsala si i Nobelovku. Díky ní jsem si pořád opakovala, že to prostě musí jít i se dvěma malými dětmi.
Před pár lety jste pro Český rozhlas napsala povídku Epitaf. Vznikla na základě fotografie, která tehdy rezonovala v médiích: Po útoku na porodnici v Mariupolu ukrajinští vojáci evakuují těhotnou ženu. Mohla byste něco takového napsat bez vlastní mateřské zkušenosti?
Rusové napadli Ukrajinu ve chvíli, kdy jsem se v šestinedělí starala o druhé dítě. Bombardování porodnice v Mariupolu následovalo nedlouho po začátku invaze. Z Českého rozhlasu nás spisovatele tehdy oslovili, abychom se k tomu, co se děje na Ukrajině, zkusili vztáhnout.
Za jiných okolností bych výzvu odmítla. Připadala bych si hloupě – psát o lidech, kteří nasazují vlastní životy, o lidech, jejichž životy jsou v permanentním ohrožení. Zkrátka o hrůzách, které se dějí někde jinde a já bych si je pouze z pohodlí bezpečné země přisvojila a snažila se představovat si cizí utrpení, abych o něm dokázala „věrohodně“ napsat.
Ale situace se měla tak, že jsem zrovna držela v náručí své čerstvě narozené dítě. A tak mě představa bombardované porodnice – a konkrétně fotografie, kde vojáci na nosítkách nesou umírající ženu snad v devátém měsíci těhotenství – strašlivě zasáhla. Žena ani dítě nepřežily. Věděla jsem, že chci napsat povídku, kde ani jednou nezazní jméno agresora, kterého jsou všechna média plná, ale že veškerý pohled upřu na ni – na oběť.
Na druhou stranu v knize Vyhnání Gerty Schnirch – a koneckonců ve vaší tvorbě obecně – se právě podobně strašlivým dějinným událostem věnujete opakovaně. S tím rozdílem, že od nich uplynulo mnoho let. Dává vám dějinná perspektiva potřebný odstup?
Bezpochyby. Můžu totiž konfrontovat rozhovory s pamětníky s tím, co si přečtu v odborné literatuře, a s tím, co najdu v archivech, a mám také čas k dané události zaujmout stanovisko – když shromáždím všechny možné perspektivy. Cítím se při psaní mnohem svobodněji. Oproti tomu psát o událostech, které se dějí tady a teď a ovlivňují spoustu životů, je pro mě mnohem složitější disciplína.
Nicméně sama teď pracuji na knize, která se dotýká něčeho, co ve společnosti stále rezonuje. A pořád žijí lidé, kterých se ty události bezprostředně týkaly. Sami tu zkušenost ale z různých důvodů literárně neuchopili. Takže hodně zvažuji, jakým způsobem se k dané problematice vztáhnout.
Ale někdo by to podle vás udělat měl?
Přesně tak. Vnímám svou práci i jako jakési poslání – zajímají mě případy, kdy můžu dát jakožto spisovatelka hlas těm, jejichž příběhy byly zatím přehlíženy nebo vyloženě vytěsňovány. Zpracovat to, jak dokážu, aby se o jejich případech mluvilo a snad došlo i k nějaké nápravě. Jako tomu bylo i v případě brněnského pochodu smrti a veřejné omluvy od zástupců města, kdy se v roce 2015 tehdejší primátor Brna Petr Vokřál (ANO) s biskupem poprvé veřejně omluvili všem, jejichž životy brněnský odsun postihl.
Podmínky pro tento typ psaní ale nejsou ideální. Spisovatelé dnes musejí čelit kritice, případně žalobám, že „ukradli“ cizí příběh. Není snadné se s tím vypořádat a uchovat si autorskou svobodu.
Narážíte na kauzu spisovatelky Aleny Mornštajnové, nařčené z ukradení příběhu umělkyně Toy Box?
Ano. Na příběh Toy Box jsem dříve narazila v médiích hned, když ho publikovala, a velmi mě zasáhl. Na druhou stranu si myslím, že Alena Mornštajnová měla právo inspirovat se pro vlastní knihu nepřeberným množstvím příběhů o násilí na dětech, které světem křižují, včetně toho, který zveřejnila Toy Box. To je právo autora zachytit a vydestilovat ze šumu dění příběh, který bude dále fiktivně rozvíjet.
Celá kauza Mornštajnové jako spisovatelce dost ublížila. A řekla bych, že i nás, ostatní autory a autorky, kteří píšeme o nedávné minulosti, znejistila a posílila v nás autocenzuru. Alespoň já si tedy stále kladu otázku: Kde leží hranice toho, co si „ještě“ můžeme dovolit?
Nepíšete biografii, přesto ve vašich knihách nezřídka vytváříte fiktivní archivní dokumenty. A zdá se, že k odbornému psaní máte blízko. Proč jste se jako autorka rozhodla pro fikci?
Mám velkou důvěru v umění, a především v literaturu, že skrze prožívání postav dokáže společností pohnout o trochu víc a hlouběji, přesvědčivěji než odborný text. K fikci mě to vždycky svádělo. V diplomové práci jsem se musela hlídat, co je ještě v akademickém textu přípustné a co už je za hranou. V beletrii si mohu dovolit pracovat s postavami, se kterými může čtenář události prožít.
Předestřít jejich emoce, názory, vnitřní prožívání a náhled na situaci. Nabídnout pohled pachatelů a zdůvodňovat jejich motivace. Oproti tomu bývá v odborných studiích událost podávána suše, bez emocí, které by si mohl čtenář zvnitřnit, navíc často nezohlední více perspektiv, pouze perspektivu vítězů. Díky postavám si ale můžu dovolit čtenáře zavést do nejrůznějších zákoutí, která odborný text nabídnout nemůže.
Vznikla filmová adaptace Gerty a pomalu se chystá i další podle Žítkovských bohyní. Vy sama jste také autorka divadelních her. Nemáte chuť si napsat také nějaký filmový scénář?
Ne, rozhodně ne.
Proč?
Možná bych ho ani napsat nedokázala. Scénář je práce týmu lidí. Jeho podoba se mění i po jeho dokončení samotnou realizací, natáčením, což je opět týmová práce. Já ale s příběhem potřebuju být sama, dlouho ho zkoumat, hledat vlastní autorský náhled na celou situaci. Ta se navíc v průběhu let mění s tím, jak se proměňuji já i moje orientace v příběhu.
Najít si vlastní autorský přístup pro mě představuje nejvyšší míru tvůrčí svobody. Pokud bych měla sehrávat jen dílčí roli, ztrácela bych kontrolu nad výsledkem, což mi připadá ohrožující.
Vaše texty opakovaně ožívají na divadle, teď i v televizi. Tam vám nevadí předat kontrolu někomu jinému?
Jsem autorka knihy a za tu jsem ochotná nést případný lynč a kritiku. Budu se opakovat, ale moje dílo končí poslední vytištěnou tečkou. Adaptace jsou dalším životem knihy, který mě baví sledovat, ale považuji je za dílo někoho jiného, jeho interpretaci příběhu. Panuje-li s autory adaptací shoda na hlavní myšlence díla, nechávám nově vzniklá díla žít vlastním životem.
Konkrétně ve filmové Gertě končila moje role poznámkováním scénáře. Navíc mým cílem bylo především zamezit nežádoucímu zkreslení historických událostí.
Několikrát jste zmínila text, na kterém právě pracujete. Co to bude?
To bych zatím nerada prozrazovala.
Budete opět mapovat ženské osudy?
Nositelkou příběhu je žena a týká se to i dalších žen, protože v tomto případě tematizuji ryze ženskou zkušenost. Ale nerada bych to takto rámovala, protože to na sebe váže další významy. Pro mě je důležité, že je to zamlčovaný a vytěsněný lidský osud. To, že se jedná o příběh žen, je důsledkem toho, že „velká historie“ i současná společnost právě ženské osudy častěji přehlížejí.
Máte nějaký tvůrčí sen?
Teď už ne. Kdysi jsem chtěla psát divadelní hry a to se mi podařilo. Z Vitky, tedy hry o hudební skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové inscenované v Huse na provázku, mám dodnes radost. Od začátku jsem věděla, že to je text „na jeviště“. V knize by nemohly zaznít její skladby.
Živí vás dnes výhradně psaní?
Živí. Ale ještě než jsem měla děti, pracovala jsem také jako kurátorka. Pořádala jsem výstavy současných výtvarníků a výtvarnic a k tomu spoluorganizovala festival Meeting Brno. S narozením dětí bylo jasné, že si musím vybrat. Nemůžu psát, cestovat s knihami a ještě dělat výstavy a sledovat současnou výtvarnou scénu.
Román Žítkovské bohyně vyšel v 25 zemích, kam je jezdím dodnes uvádět. A to bere strašně času. To ale neberte jako stížnost, naopak, je to velmi naplňující a uvědomuji si přitom, že mám velké štěstí, které řada autorů a autorek nemá. Nemusím mít druhou práci, abych uživila sebe a děti. Vydělám dost psaním.
Předně díky tomu, že jsou moje knihy adaptovány jako divadelní hry, z čehož mi plynou tantiémy. A nadto mi přicházejí nabídky na autorská čtení do těch 25 zemí, které ani nejsem schopna všechny uspokojit. Současně objíždím honorovaná autorská čtení. A z toho všeho lze naštěstí důstojně v Praze i s rodinou žít.
S filmem a televizí se obvykle pojí větší částky než s knihami. Představovala pro vás adaptace Gerty Schnirch s rozpočtem přes více než 75 milionů korun z hlediska příjmů zásadní zvrat?
To zatím vůbec netuším. Částka, za kterou se kupují autorská práva, moc velká není. Je pravděpodobné, že se uvedení filmu v televizi – přičemž HBO Gertu vysílá v Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku – nějak odrazí na prodeji knih. Ale jak, to budu vědět až příští rok. Do té doby se toho pro mě moc nezmění.
The post Až s mateřstvím jsem doopravdy pochopila své hrdinky, říká spisovatelka Tučková appeared first on Forbes.