Nechť zhyne starý podlý svět!
Zdeněk Hrabica
27. 2. 2018
„Uvidím – li někde špínu, musím ji zamést!“ pravil svého času herec Petr Čepek. Včera se mi špína zapletla pod nohy. Bylo to na rohu Václavského náměstí a Krakovské ulice. V jednom nadnárodním občerstvovacím zařízení KFC, jehož zřízení s vymyšleným životopisem a aktérem osobně pamatuji. U kolébky stáli zahraniční biřicové někdejší lásky a pravdy, lži a nenávisti. Jedna z prvních provozoven KFC se otevřela v pražské Vodičkově ulici. Teď jiná vévodí samotnému centru hlavního města. O co šlo?
Mráz štípal do tváří a zima byla vskutku Safijánská, jako někdy u nás na Českomoravské vysočině. Šel jsem se ohřát, na občerstvení jsem si nevzal tolik peněz pro sebe, natož pro druhého. Dámu, s níž jsem se měl potkat „pod ocasem“ , jsem na vzduchu čekat nevydržel. Schoval jsem se do KFC, byl jsem tam sám, kromě dvou syrských Kurdů, kteří se chystali k demonstraci. Koupili si čaj do kelímku, bratru za 30 Kč.
Kde se vzal, vkročil do prostoru bezdomovec; nevoněl. Z jedné hadrové boty mu čouhaly namrzlé prsty. Potácel se a uklidil se do rohu, nikomu v prázdnotě nepřekážel. Rád bych mu koupil trochu čaje, ale neměl jsem na čaj, někdy se tak stane.
Jeden ze zaměstnanců bezdomovce, který v koutě ukusoval kus chleba z popelnice, několikrát vyzval, aby místnost opustil. Ten nedbal a koktal, že je mu zima. Na pomoc mu příšel kolega, byl napružen, na ubožáka byli dva. Vypadni, vyzvali ho! Nechtělo se mu, asi známá firma. Vypadni, opakovali. Když to nešlo po dobrém, museli jednat po zlém. Bezdomovec nevoněl. Zřízenci otevřeli dveře a do lidské trosky strčili rukama: „Už se tady neobjevuj!“
Zavrávoral, neupadl! Půl nohy mu čouhalo z jedné plátěné boty.
U pomníčku upálených obětí Palacha a Zajíce se modlila skupina Poláků. Měli předříkávače. Za to, aby se již nikdy s pomocí Pána Boha neopakovaly zločiny komunismu.
Šel jsem prosit, jako nevěřící ke svatému Tadeáškovi, aby zhynul tento podlý svět. Čím dříve, tím lépe!
I za ty, kdož se až dneska ocitli v České republice v té největší bídě, bez pomoci v mrazu a nepohodě skončili bez střechy nad hlavou a strádají. O jejich vině jsem v tu chvíli ani nepřemýšlel, přemýšlel jsem o těch, kdo tento stav způsobili a trpí jej.
Proboha, kam jsme to jenom dokráčeli?
Pane Bože smiluj se nad námi a nad nimi a odpusť jim jejich viny, jakož i my jim odpouštíme. Tohle jsou přece už dnešní zločiny; ne zločiny včerejška!
Ilustrace: Václav Hradecký: Bez střechy nad hlavou! Bez domova! Bez práce! (1905)