Návrh nového programu KSČM

15) Od hypoték a celoživotního zadlužení k přirozenému nároku každého občana na důstojné bydlení

1) Preambule
2) Drsné vystřízlivění ze sametových slibů
3) Socialismus jako cesta pro budoucnost
4) Dodržování slibů jako neporušitelný závazek občanům
5) Od diktatury politických pseudoelit ke skutečné vládě lidu
6) Od právního řádu sloužícího privilegovaným ke spojení práva s morálkou, spravedlnostia ochraně slabších
7) Od ekonomické kolonie k samostatné národohospodářské politice
8) Od trosek ožebračeného státu k silnému garantovi veřejných služeb a důstojného života
9) Od asociálních daní ožebračujících chudé a poklonkujících bohatým ke spravedlivýmdaním a jejich využití ve prospěch všech občanů
10) Od vlády zdravotních pojišťoven a soukromého kapitálu k modernímu zdravotnictví, vněmž na 1. místě je vždy pacient
11) Od popelnice Evropy ke kvalitním potravinám za přiměřené ceny
12) Od džungle bez pravidel k organizovanému systému kvalitního vzdělání všech stupňů
13) Od živoření a dluhových pastí k funkčnímu systému sociálního zabezpečení pro důsto-jný život každého občana
14) Od vykořisťování závislé práce a žebráckých mezd ke spravedlivým odměnám a sku-tečné rovnosti zaměstnanců se zaměstnavateli
15) Od hypoték a celoživotního zadlužení k přirozenému nároku každého občana na důsto-jné bydlení
16) Od podřízenosti agresivním mocenským paktům k bezpečné zemi pro bezpečný svět17) Od vazalství k rovnoprávné evropské spolupráci

Preambule

Pro tuto verzi není text Preambule prozatím důležitý. Její návrh doplním až po případném dosažení konsensu na hlavních obsahových okruzích nového programu.

2) Drsné vystřízlivění ze sametových slibů

Rok 1989 přinesl občanům této země falešné sliby a plané naděje. Změny, které měly být ces- tou k demokracii a prosperitě, se ukázaly být vzdušnými zámky a nástrojem manipulace nastupující mocenské třídy. Namísto slibované svobody v naší zemi rychle vznikla krutá ekonomická nesvoboda většiny občanů, započalo vykořisťování pracujících a mohutné rozkrádání majetku státu, tj. majetku náležícího nám všem.

Namísto lidí práce se preferovanou skupinou stali vlastníci výrobních prostředků. Novodobí „demokraté“ rozbili proti vůli většiny občanů tehdejší ústavní úpravě společné Československo. Pravicové strany naší zemi začaly systematicky škodit již okamžikem svého vzniku, zakládaly účelové koalice, umožnily propojení politiky s kmotrovským prostředím a jejich bezbřehá arogance vyvrcholila obřími aférami, které si většina občanů v roce 1989 neuměla představit ani v nejdivočejším snu.
Kvalita života lidí práce postupně klesala, namísto lékařů, učitelů a vědců vznikly nové společenské pseudoelity rekrutované z privatizačních zbohatlíků, nepracujících restituentů, potomků šlechty a odhodlaných tunelářů. Došlo k rozvratu systému společenské soudržnosti, místo které nastoupil neskrývaný individualismus a otevřená preference sobectví. Nemocní lidé byli zatěžování zdravotnickými poplatky, začali řádit soukromí exekutoři, privatizovaly se podniky, nemocnice a vůbec všechno, co mělo nějakou hodnotu a po čem někdo z novodobé elity za- toužil.

Václava Klause coby otce českého kmotrovského kapitalismu a zuřivého odpůrce přímé demokracie přirovnávajícího manželskou nevěru k adrenalinovému sportu zvolil Parlament posléze prezidentem. Ten se na konci svého druhého období rozloučil hromadnou amnestií i té malé hrstky ze všech tunelářů, které se lopotně podařilo dostat za mříže. O rozkradení zbytku prostředků zdecimovaného státu se postaraly církevní restituce, o jejichž oprávněnosti znělo mnoho pochybovačných hlasů i ze samotných církví. Posledním výstřelem původní kmotrovské gardy byla sekretářka premiéra, která úkolovala generalitu vojenské rozvědky a ke zděšení nás všech jí tato generalita poslouchala.

Po všech těchto událostech není divu, že důvěra lidí v politiku klesla ke dnu. V předčasných volbách roku 2013 se proto lidé upnuli ke hnutí ANO, které se prezentovalo jako antisymbol mafiánského kapitalismu, a lidé vyprahlí touhou po nenaplněné spravedlnosti mu dali důvěru i přesto, že v jeho čele stojí jeden z největších oligarchů této země a hnutí nemá ani oficiální politický program. I přesto, že hnutí ANO skutečně odstranilo z čela politického pelotonu nejhorší bahniště tvořené společenstvím „ODS a partneři“, systémové problémy této země vyřešit neumí. A ani umět nemůže, neboť je samo součástí systému, který je vyvolal. Možnost řešení popsaných problémů totiž dalece překračuje programy všech kapitalistických politických stran, neboť jejich společným jmenovatelem je sám kapitalismus coby zdroj a zároveň iniciátor vlastních krizí. Ty proto není možno řešit v rámci tohoto systému, ale pouze nahrazením systémem jiným.

Po více než čtvrtstoletí obnovené restaurace kapitalismu v naší zemi se znovu potvrdilo, co jsme věděli již dávno. Kapitalismus opravdu nepředstavuje kvalitativní vyvrcholení historického
vývoje. Není schopen řešit dokonce ani nejzákladnější lidské potřeby včetně práva na důstojný život, které ve 21. století zahrnuje mj. právo na práci a spravedlivou odměnu, bydlení, dostatečnou a zdravou výživu, zdravotní péči, bezpečnost, vzdělání a rozvoj osobnosti. Řešit tyto věci neumí a ani nechce, neboť pro kapitalismus má člověk význam pouze jako zdroj práce přinášející zisk, a i to pouze tehdy, pokud k zisku nevede cesta jiná, kupř. pomocí robotizace výroby.

Kapitalismus už lepší nebude a ani být nemůže, protože zavrženíhodné jsou již jeho základní postuláty. Poté, co se z kapitalismu stal světový hegemon, směřuje jeho vývoj postupně k čím dále větším ohavnostem, jak ukazuje mj. též v současnosti se prosazující forma rentiérského kapitalismu, odhalující jeho parazitickou podobu v plné nahotě, a oproti klasickým formám kapitalismu již nenabízí ani formální prostupnost společenských tříd, nýbrž uměle petrifikuje postavení vrstvy privilegovaných nikoliv nepodobný kastám, kteří do systému čím dál méně odvádějí a čím dál více z něj těží.

Krize, které kapitalismus produkuje, řeší asociálním darebáctvím, vyděračským klackem i válečnými zločiny. Sklízí humanitární pohromy, migrační vlny a explozi teroru. Vládnoucí elity hájí zájmy velkého kapitálu a peníze našich občanů mizí v zahraničí. Církev namísto pomoci potřebným vytrvale saje stát, přičemž mladé rodiny jsou odkázány k životu v nouzi, senioři ne- mají na nutné léky, chudí chudnou a bohatí bohatnou! Lidé jsou zbaveni důstojnosti a posléze i naděje na její obnovu.

Kapitalismus selhává již ve svém základním paradigmatu, kterým je otevřené uznání „práva silnějšího“. Nutným důsledkem je totiž rezignace na úsilí o dosažení společenské spravedlnosti, které lze chápat jako nezbytný předpoklad legitimity jakéhokoliv mocenského systému.
Kapitalismus dokonale zneužívá čtyř významných vlastností člověka a společnosti, a sice že:

- lidské potřeby jsou neomezené
- vzácné sloužící k jejich uspokojení jsou výrazně omezené
- rozdíly ve schopnosti jednotlivců uspokojovat své potřeby jsou extrémní
- člověk usiluje o uspokojení svých potřeb bez významnějšího ohledu na újmu druhých

Pokud jako alokační mechanismus vzácných zdrojů použijeme prostý silový střet mezi úsilím jednotlivců o uspokojení jejich potřeb nazývaný kapitalistickou terminologií „svobodný trh“, důsledky jsou nevyhnutelné. Trh není zdrojem ani referenčním kritériem hodnot, a proto nemůže být ani jejich spravedlivým distributorem. Použitím tržní alokace vlastně říkáme, že vzácné zdroje mají být rozdělovány podle „práva silnějšího“ bez ohledu na to, zda některá ze stran tržního konfliktu předmětné zdroje potřebuje k zajištění existenciálních potřeb a druhá k rozmařilé kratochvíli.

Trh tak nezná přiměřenost ani sociální spravedlnost, je pouze bezpřívlastkovou výslednicí působení sil protikladných zájmů, která nechce a ani neumí být spravedlivá. O uspokojení téměř každé potřeby je nutno „tržně“ bojovat, tj. člověk člověku má být vlkem. Čím silnější, sobečtější a bezohlednější vlk, tím je „tržně úspěšnější“. Kdo nechce či neumí být vlkem, má smůlu. Láska k bližnímu a morálka se zde nenosí.

Jakou cenu na plně liberalizovaném trhu zaplatí smrtelně nemocný pacient farmaceutické firmě za nezbytný lék, jehož úhrada není v zájmu tržně jednající zdravotní pojišťovny? Jakoukoliv, jde mu přece o život. Chce-li žít, akceptuje nakonec jakékoliv podmínky, neboť pouze tehdy bude firma „svobodně“ souhlasit se „svobodným“ uzavřením smlouvy o poskytnutí léku. Učebnice neoliberalismu konstatuje, že dohody mezi tržními stranami bylo dosaženo, tj. trh se vyčistil. A kapitalista dodá, že vše proběhlo „svobodně“ (pacient měl přece svobodné právo umřít).

Vykořisťovatelský základ kapitalism
15) Od hypoték a celoživotního zadlužení k přirozenému nároku každého občana na důstojné bydlení

u se však projevuje i v celé řadě dalších aspektů. Člověk je tvor výlučně kolektivní, a to dokonce natolik vyhraněně, že bez kooperace s ostatními v pod- statě nemůže existovat. Veškerá lidská kultura je založena na kooperaci, rozvíjení dosažených poznatků mezigeneračním dědictvím a socializaci jednotlivců v rámci lidské společnosti od jeho narození po smrt. Ani sebeschopnější vědec se neobejde bez spolupracovníků, veřejných sítí, ošacení, alimentace i řady dalších statků, bez nichž by svoji práci vůbec nemohl vykonávat a které by si sám nedokázal zajistit Kapitalismus však každému nabízí „lákavou“ pozici kořistníka, kdy může ze společnosti neomezeně čerpat, ale následně jí nemusí nic vracet.

Celé dějiny jsou prodchnuty snahou vládnoucí menšiny o nalezení co nejefektivnějšího mechanismu k vykořisťování nevládnoucí většiny. Povrchní pohled může budit zdání, že v současnosti již třída vykořisťovatelů není tak zvrácená jako za otrokářství či nevolnictví, když dnes již člověk sám o sobě nemůže být (alespoň fyzicky) vlastnictvím jiného. Takový dojem by však byl klamný, neboť cíle vykořisťovatelů jsou stejné, jen metody sofistikovanější. Třída vykořisťovatelů dospěla vývojem k závěru, že efektivnější než fyzické je tzv. ekonomické nevolnictví – vládnoucí vrstva se nemusí bát o své životy jako při nejrůznějších povstáních otroků, a navíc vytváří systém, v němž pro ni třída vykořisťovaných pracuje pod zdáním
15) Od hypoték a celoživotního zadlužení k přirozenému nároku každého občana na důstojné bydlení

„svobody“ a někdy i „spravedlivé od- měny“, tj. zároveň intenzivněji než by pracovala z přímého donucení. To není žádný humanistický posun, ale ryzí pragmatismus.
Důkazů o teoretickém i praktickém selhání kapitalismu a jeho nereformovatelnosti bychom mohli prezentovat tolik, že by překonaly celou antickou knihovnu. To však není nutné, neboť většina našich občanů to již dávno pochopila z osobní zkušenosti, která je mnohem cennější než tisíce zprostředkovaných důkazů. Pojďme si říci raději něco optimističtějšího. Pojďme si říci, jak společně zajistit občanům této země lepší budoucnost.

Pro tuto verzi není text Preambule prozatím důležitý. Její návrh doplním až po případném dosažení konsensu na hlavních obsahových okruzích nového programu. Pro tuto verzi není text Preambule prozatím důležitý. Její návrh doplním až po případném dosažení konsensu na hlavních obsahových okruzích nového programu.

3) Socialismus jako cesta pro budoucnost

Chceme se pokusit o vytvoření nové socialistické a následně komunistické společnosti, která posune kvalitu života daleko za obzor možností kapitalismu. Na rozdíl od principiálně selhávajícího kapitalismu totiž neselhala (chceme-li vůbec mluvit o selhání) v případě režimů před rokem 1989 socialistická ideologie, ale státoprávní režimy, které se touto ideologií lépe či hůře zaštitovaly. Poučení z vlastních chyb je samozřejmostí, a na hledání cesty ke spravedlivějšímu společenskému řádu nás posílí.

Reforma či vylepšování kapitalismu nikam nevedou, neboť vykořisťování, prohlubování sociálních nerovností neodvozených od vlastní práce, popírání morálky, nezaměstnanost či bezdomovectví jsou neoddělitelnou součástí kapitalistického sytému. Tyto nelidské, asociální jevy lze definitivně eliminovat ze života lidské společnosti jedině odstraněním kapitalismu a vybudováním kvalitativně nového společenského řádu. Náš program tedy začíná tam, kde program ostatních končí, neboť náprava všech zlořádů způsobených kapitalismem je pro nás pouze prvním krokem na dlouhé cestě k budování nové společnosti.

Nastal čas, kdy o potřebnosti hlubokých změn a špatném směru současného vývoje již většina lidí nepochybuje a občané vidí, že současný systém se ocitl ve slepé uličce, ze které nezná východisko. Nastal proto čas k dalšímu posunu ve vývoji naší společnosti.

Nastal čas k započetí budování nové společnosti, kde nesmíme ustrnout pouze na prioritě uspokojení biologických potřeb každého člověka (život, zdraví, alimentace, bydlení, bezpečnost), ale vytvářet co nejlepší podmínky též pro uspokojení klíčových sociálních motivů lidské existence, jakou je touha po lásce, společenském uznání, seberealizaci, spravedlnosti a možnosti identifikace se společností a jejím hodnotovým systémem. Prostředkem k dosažení těchto hod- not musí být mechanismus, pro který tyto hodnoty budou hlavní cílem a který bude primárně založen na společenské kooperaci, nikoliv konfliktu.

Nastal čas nahrazení zformalizované a nefunkční parlamentní demokracie novým systémem lidové parlamentní demokracie se skutečnými zástupci lidu a jejich přímou odpovědností svým voličům. Z toho vyplývá nutnost změnit systém uplatňování formální, kapitalistické parlament- ní demokracie, která slouží třídám vykořisťovatelů a jejich spojencům.

Nastal čas obnovy veřejného vlastnictví výrobních zdrojů, nerostného bohatství, technické infrastruktury i podniků ve strategických odvětvích života společnosti, které se stanou hlavním zdrojem financování ekonomického a společenského rozvoje země, uspokojování potřeb pracujících a zvyšování životní úrovně. Bez odstranění či důsledné regulace kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků totiž není možné odstranění permanentního společenského konfliktu, neboť zájmy vykořisťovatelů a vykořisťovaných jsou objektivně nesmiřitelné. Jako přirozenou konkurenci soukromých firem a tlaku na zvyšování kvality při poklesu cen je pak potřebné obnovit činnost státních podniků v klíčových oblastech především terciální sféry, jejichž činnost se bezprostředně projeví na zvyšování kvality života každého občana i celé společnosti.

Nastal čas odstranit nespravedlivé vlastnické vztahy založené na vykořisťování závislé práce, a nahradit je novými, které zabezpečí růst životní úrovně pracujících v souladu s potřebami a požadavky společenského pokroku. Současná technologie, úroveň poznání i uvědomění společnosti umožňují nastolit systém ekonomicky, sociálně i politicky demokratický a spravedlivý.

Nastal čas rovněž povolat k odpovědnosti všechny, kteří zapříčinili ekonomický, společenský i morální úpadek země a neoprávněně se obohacovali na úkor pracujících

Nastal čas nás, občanů této země, a naší nové budoucnosti! Nastal čas otevřeně říci, že naší naději na lepší budoucnost je socialismus!

4) Dodržování slibů jako neporušitelný závazek občanům1

Klíčovým prvkem ve vztazích politické strany a voličů musí být pevná důvěra. Za prvořadé považujeme přesvědčit naše voliče, že vše co slibujeme, hodláme beze zbytku naplnit. Víme, že po trpkých zkušenostech s falešnými sliby množství nejrůznějších politických stran je obtížné někomu věřit, a proto se pokusíme předložit několik argumentů, proč mohou voliči věřit zrovna nám.

Naše strana se v řadě charakteristických rysů odlišuje od jiných politických stran. Jsme stále stranou masovou a nikoliv volební a náš program je naší životní filozofií i doktrínou lepšího fungování společnosti. I proto jsou naše programové cíle dlouhodobě konstantní a stále se opíráme o vědecké poznatky dialektického materialismu, který postupem vývoje společnosti opakovaně prokazuje svoji šokující přesnost a pravdivost. Naše ideologické ukotvení je proto na zcela jiné úrovni a s neporovnatelně pevnějšími základy než u jiných politických stran, které se neopírají o žádné vědecké učení a reprezentují pouze určitý soubor názorů, v čase obvykle velmi proměnlivý.

Politiku vnímáme jako službu občanům a poslání. KSČM má zdaleka nejširší členskou základ- nu ze všech politických stran u nás, což nám umožňuje provádět i nejpečlivější kádrový výběr, který je dlouhý a náročný. Pouze ti nejlepší z nejlepších z hlediska politických schopností, znalostí, mravní způsobilosti a oddanosti naší myšlence pak mohou stranu reprezentovat navenek Veškerá pravidla, která nabízíme společnosti, striktně aplikujeme především na sebe. V tomto ohledu musela určitými změnami projít i strana samotná, neboť je pro nás klíčové, abychom šli v dodržování námi navrhovaných pravidel příkladem. Nejsme tedy stranou, která káže vodu a pije víno a rádi o tom kdykoliv kohokoliv přesvědčíme. Stranický řád odměn je založen na přísně progresivním zdanění, a výkon veřejných funkcí tak pro nikoho z nás není cestou k obohacení. Nejsme stranou knížecích salónů a polstrovaných křesel. Naši politiku realizujeme se stejnou pečlivostí na půdě Parlamentu i na ulici a nejlépe se cítíme mezi Vámi občany při diskusích, společenských a dalších akcích, které nám umožňují co nejlépe Vám naslouchat a skutečně řešit Vaše problémy.

Všichni jsme omylní a proto přes sebelepší organizaci nelze vyloučit, že i mezi námi se najde někdo, kdo nás i Vás zklame. Tvrdit, že nám se to nemůže stát, by byla fatální lež hned v úvodu. V takovém případě má však strana dostatek mechanismů, aby byl takový jednotlivec bezodkladně zbaven veškerých rozhodovacích pravomocí a v případě závažných provinění též stranické příslušnosti. Pakliže způsobí komukoliv škodu či jinou újmu zpronevěřením se našemu programu, bude z naší iniciativy hnán k bezpodmínečné právní i politické odpovědnosti.

KSČM je připravena převzít celostátní vládní odpovědnost či vstupovat do vládnoucích koalic na krajské či obecní úrovni, avšak pouze pokud bude mít možnost za těchto podmínek realizovat svůj program. Ve všech ostatních případech bude KSČM důslednou a nekompromisní opozicí, která bude všemi silami prosazovat svůj program coby závazek daný svým voličům. Nikdy a za žádných okolností nebudeme dělat programové kompromisy výměnou za zisk funkcí či jiných výhod. Pokud by tento závazek někdo ze stranických řad porušil, nebude již do veřejných funkcí nikdy nominován.

1 Text v této kapitole pracuje s jistou fikcí, že ve fungování strany již došlo k provedení nezbytných paralelních změn (např. zavedení progresivních odvodů z příjmů z politiky do stranické pokladny), s nimiž nový program musí tvořit systémový komplex. Některé charakteristiky KSČM uváděné v této kapitole proto samozřejmě neodpovídají nynějšímu stavu strany.

V reminiscenci na období před rokem 1989 se nutně někteří voliči zabývají též otázkou, zda by strana neobnovila autoritativní režim s modelem výlučné státní ideologie či zavřenými hranice- mi. Tyto obavy jsou naprosto liché z mnoha důvodů. KSČM vznikla jako všechny ostatní politické strany současného systému až po roce 1989, není a nikdy nebyla nástupnickou organizací KSČ. Nikdo z vysokých funkcionářů tehdejší KSČ se na řízení současné KSČM osobně nepodílí a náš program, situace ve společnosti i geopolitické podmínky jsou s týmiž proměnnými za ob- dobí KSČ nesrovnatelné. Období před rokem 1989 rozhodně nebylo černobílé, a tvrdit, že bylo vše dobře by bylo stejně hloupé jako tvrzení, že bylo vše špatně. My chceme stavět na všem dobrém, co období před rokem 1989 naší zemi přineslo a doplnit to celou řadou dalších opatření tak, abychom vytvořili moderní socialistický stát 21. století. Současnou situaci navíc nelze v ničem srovnat s poválečným obdobím minulého století a rozjitřeností emocí, které v zemi vlád- ly. Ve vývoji demokratického vládnutí jsme rovněž téměř o století dále a v hodnotově vyspělé Evropě, kam chceme patřit, neexistuje stát, který by se opíral o jiné než demokratické zřízení, a bez respektu k přirozenoprávní zásadě suverenity lidu bychom se velmi rychle octli v absolutní izolaci. Vnitrostranicky jsme možná nejdemokratičtější stranou našeho politického systému s mnohastupňovým systémem kolektivního rozhodování, který zcela vylučuje usurpaci moci jednotlivcem či úzkou skupinou. Navíc je-li základním cílem naší politiky umožnit skutečnou vládu lidu, je vyloučené, abychom lidu jeho suverenitu mohli současně upírat. V neposlední řadě se v našem programu opíráme o natolik široké zakotvení přímé demokracie, že voliči by nás měli možnost zbavit moci již při prvních zárodcích autoritativního přerodu, a to případně i hlas- ováním z vlastní iniciativy realizované pomocí moderních technologií bez potřebné součinnosti státních orgánů a bezprostředně po vzniku takových událostí.

5) Od diktatury politických pseudoelit ke skutečné vládě lidu

Politický systém etablovaný u nás po roce 1989 má daleko ke slibům o svobodě, demokracii a vládě lidu. Kapitalistický řád rychle ovládl prostředky k prosazování vůle úzké skupiny privilegovaných a vytvořil mechanismus, jak vůli lidu účinně obcházet pod formálním zaštítěním „parlamentní demokracií“, a to i v nejzásadnějších otázkách. Nejprve tak nově vzniklý systém rozvrátil společné Československo, a to přes odpor obou národů a v rozporu s tehdejší ústavní úpravou. Následně započal postupnou destrukci celého společenského systému a prosazením jednoho svévolného aktu za druhým (liberalizace cen a zahraničního obchodu, privatizace státního majetku a strategických odvětví ekonomiky, soukromí exekutoři, církevní restituce, naštěstí nenaplněný záměr výstavby amerického radaru atd.). Ústavní předpoklad zakotvení přímé demokracie zůstal i po téměř 30 letech nevyslyšen a z pozice pravicových stran vždy ignorován s arogancí jim vlastní bez ohledu na to, že patříme v Ev- ropě k naprostému minimu států, kde moc lidu končí vhozením lístku do volební urny. Tato politika mění demokracii v ubohou karikaturu, vůli voličů se přezíravě vysmívá a ústavní zásady mění v cár papíru. O našich osudech rozhodují hrstky „elit“, přesvědčených o vlastní nedotknutelnosti. Místo služby voličům se starají o svoji kapsu a neštítí se ničeho, co jim pomůže udržet se u moci.

To vše chceme změnit!

Pro KSČM je demokracie reflektující vůli lidu páteří všeho, oč trvale usilujeme. Mechanismus přímé demokracie v rozsahu, jenž se osvědčuje nejen v řadě evropských států, je jednou z našich klíčových priorit. Jeho prosazení je tím naléhavější, čím víc se jednání mnoha členů legislativy i exekutivy vzdaluje vůli jejich voličů a preferuje bezohledné jednání v zájmu majetku i moci proti zájmům a právům demokratické většiny. To je hlavním důvodem, proč se zakotvení přímé demokracie tak zuřivě brání a proč my v přímé demokracii spatřujeme jednu z klíčových záruk proti jejich dosavadní svévoli.

Ústavní princip suverenity lidu a jeho reálné naplnění považujeme za základní podmínku a předpoklad demokracie. Prosadíme model moderní demokratické formy vládnutí, kde je zastupitelské rozhodování doplněno, omezeno a někdy i nahrazeno referendy, lidovými iniciativami, lidovými vety a možností lidové žaloby, a celý politický systém je tak pod trvalou kontrolou lidu. Suverénní moc lidu musí být pomocí nástrojů přímé demokracie reálně prosaditelná i v mezivolebním období, resp. právě v něm, neboť v něm se odehrává život společnosti. Lidská práva nesmí být jen apely na papíře závislé na schopnosti jednotlivců se jich domoci, ale musí být garantována státem. Prosadíme důslednou ochranu lidských práv dle LZPS i mezinárodních úmluv, jakož i rovnoprávné postavení hospodářských a sociálních práv s ostatními základními právy

Poslanci, senátoři, zastupitelé a další musí lidu sloužit a být mu odpovědní, a nikoliv jej ovládat, obelhávat a zneužívat k dos