Svoboda a regulace
4. 9. 2019 (polemika k článku "Adolfe vstaň" a k diskusi k němu)
Jsou jedinci nadaní dostatkem intelektu a charakteru, aby jejich lidskost byla funkční a kvalitní a jejich názory pevné, ale těch je výrazná menšina. Všichni ostatní jsou významnou měrou ovlivnitelní a tedy i reálně ovlivňovaní vším, s čím přicházejí do kontaktu. Důkazem je existence propagandy - usurpátoři moci by do ní jistě neinvestovali, pokud na většinu nefungovala. Přičemž ohýbání informačního toku má mnohem závažnější dopad, pokud jde o děti a mládež, což usurpátoři moci dobře vědí a zneužívají toho ve školství.
Takže na jedné straně souhlasím, že žádný názor by neměl být vytěsňován. Na druhé straně, nemá-li být informační prostředí jeho publikováním deformováno, je vhodné se se stejnou vydavatelskou péčí věnovat i jiným názorům, především pak oponentním. V případě publikování názorů extrémních pak považuji za velmi žádoucí, či přímo nutné, tyto jako extrémní označit nebo přiměřeně komentovat, například v předmluvě knihy. A jestliže je ze strany státních složek tolerováno, když vydavatel takto nejedná či dokonce naopak otevřeně přiznává sympatie k autorovi a jeho extrémním názorům, pak dle mého mínění jde o záměrnou deformaci informačního prostředí a s ním spojeného veřejného mínění přímo těmito složkami státu.
Obecně hranice mezi prostým publikováním a záměrnou propagací společensky nepřijatelného extrému je velmi tenká a může spočívat pouze v motivaci vydavatele. A jelikož motivace je vnitřní záležitostí každého jedince, zůstane propagandistické počínání prakticky neprokázatelné, bude-li vydavatel při něm dostatečně opatrný. A protože knihu nelze reálně účinně znepřístupnit nejširší veřejnosti, tedy ani dětem a mládeži, dle mého mínění by měla být povinně vydavatelsky ošetřena, neboť informační škoda, spáchaná na většině čtenářů a následně na veřejném mínění, výrazně přesahuje případné nepohodlí, vzniklé odborníkovi nutností ignorovat vydavatelův komentář. Takže upřednostnění svobody v tomto případě pokládám za nedomyšlené počínání, v případě činovníků státních složek pak za odborné či morální selhání.
Jedno si dovolím pokládat za jisté - je bláhové a scestné domnívat se, že reálná společnost může dlouhodobě fungovat bez regulace. To by bylo možné jen v případě společnosti, tvořené ideálními lidmi, kteří vždy a zcela samozřejmě minimálně stejnou míru svobody, jakou si nárokují, poskytují všem ostatním. Reálně bude absence regulace vždy zneužita, a to především těmi, u nichž absentuje seberegulace, a to s velmi negativním dopadem na společnost.
Takže pokud nechceme skončit společenským rozvalem, nezbývá, než společně hledat a prosazovat přiměřenou míru regulace, ať už se nám to slovo jakkoli nelíbí.