Čínská filosofie (část 1.)

Číňané jsou snad jediní lidé na této planetě, kteří mohou říci: „My jsme odtud, my na tomto území žijeme od chvíle, kdy člověk řekl, že je člověk, zapálil oheň a zjistil, jak je život krásný.“

Kosterní nálezy tzv. „pekingského člověka“ (sinanthropus pekinensis) staré 400 až 500 tisíc let zajisté svědčí o starobylosti osídlení této části Asie. Archeologický výzkum objevil vyspělá kulturní centra, ve kterých se začala formovat čínská kultura na středním a dolním toku Žluté řeky, v povodí Dlouhé řeky a v údolí Perlové řeky. V době 9.-3. tisíciletí př. n. l. v údolí Žluté řeky vzkvétaly kultury Čchü-ťia-ling, Ma-ťia-jao a Jang-šao. Na tyto kultury navázala na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. pozdně neolitická kultura Lung-šan, která se rozšířila i do střední a jižní Číny a která je spojena s dynastií Sia. V této době vývoj vyústil k přechodu od dočasných sídel k sídlům trvalým a společnost procházela rychlým vývojem spojeným s rozvojem zemědělství a přechodem k patriarchální společnosti. Původní neolitická společnost byla společností matriarchální, půda a úroda patřili celé společnosti. Později se společnost začala měnit na patriarchální a začalo vznikat soukromé vlastnictví.

Tolik řeč vědy. Kdo ale na světě může říci: „V dávné době vládl světu Pao-si (nazývaný též Fu-si, legendární zakladatel čínské kultury v letech 2842 – 2738 př.n.l., ‘vynálezce’ věštění a písma, možná autor věštebné knihy I-ťing, podle filosofa G. W. Leibnize, 1646 – 1716, vytvořené v dvojkové soustavě, o níž poprvé poskytl výklad v pražském vydání své knihy J. W. Pelikán v r. 1712, Fu-si byl i stanovitelem dvou praprincipů jin a jang, které řídí vesmír). Vzhlédl nahoru a pozoroval obrazy na nebi. Pohlédl pak dolů a pozoroval události na zemi.“ Nebo: „Když skončil rod Pao-siho, přišel rod Božského rolníka (Šen-nung, mýtický vládce z let 2737 – 2697, měl skleněný žaludek, a proto mohl rozpoznat byliny léčivé a jedovaté). Rozštípl kus dřeva a udělal z něho radlici…“ A ještě: „Po rodu Božského rolníka přišly rody Žlutého císaře (Chuang-ti, legendární panovník v letech 2696 – 2598, zakladatel početního systému a medicíny), Jaoa (2333 – 2234) a Šuna (2233 – 2184, dva mýtičtí vládcové kmenového svazu Sia, tito zavedli státní správu a kalendář). Žlutý císař, Jao a Šun si oblékali prostý horní a dolní šat, a svět byl v pořádku… Rozštípli kus dřeva a udělali z něho paličky… Napjali dřevo do luku a nad ohněm nechali ztvrdit dřevo na šípy. Užitek luku a šípu je v tom, že drží svět v úctě…“

Od roku 2183 do roku 2177 vládl Velký Jü, „zachránce Číny před potopou“, který zvládl záplavy Chuang-che (Žluté řeky) a založil dynastii Sia (2183 – 1752). V literatuře se o ní píše jako o pololegendární, ale Číňané se zase ušťuřují a vědí, že byla historická.

V r. 1752 jistý Čcheng Tchang usoudil na základě zdání lidu, že poslední vládce dynastie Sia je tyran, svrhl jej a zřejmě „mírnějšími“ metodami ovládl převážnou část Číny. Stal se zakladatelem dynastie Šang (1751 – 1028). Vládcové Šang si potrpěli na stěhování, až se usadili v údolí Žluté řeky. Od té doby se nazývali Jinové. Šangové prosluli tím, že chod své říše zajišťovali věštěním ze želvích krunýřů. Fungovalo to dokonale. My tak nedovedeme řídit stát, zvláště tento současný, ani pomocí počítačů. Z čehož vyplývá, že kumšt není ani v krunýřích, ani v kávové sedlině, ani v počítačích, ale v lidech, v odbornících, jak postřehl Werichův král Já I., aniž by si toho všiml někdo jiný. Nám se jich zřejmě, ba viditelně nedostává. A jsme tak tupí, že i to nic ještě volíme, čímž se uvrháme do nesvobody větší, než byla dříve. Ještě jinak řečeno: Z doby vlády dynastie Šang, zvané též Jin nebo Šang-Jin, se dochovaly první písemné doklady a její existenci potvrzují rovněž početné archeologické nálezy z hlavního města Šangské říše An-jangu a Čeng-čou (provincie Che-nan), především artefakty vysoce vyvinuté bronzové kultury a ony věštební nápisy.

Území šangské říše zaujímalo nejprve pouze severní část dnešní provincie Che-nan. Později upevnili Šangové v řadě lokálních válek proti sousedním kmenům svou moc a rozšířili území svého státu na západ do Šan-si a přímořských oblastí Šan-tung a Ťiang-su.

V čele šangského státu stál wang (král), který byl současně i nejvyšším duchovním představitelem. V sociální hierarchii ho následovala aristokracie, písaři a duchovní, řemeslníci, rolníci a otroci. V nástupnictví se používal systém přechodu moci od staršího bratra k mladšímu. Šangští vládci opevnili města mohutnými hradbami a postavili řadu chrámů.

V době Šang se rozvinulo znakové písmo, používané původně šamany a věštci. Nejstarší čínské znaky se dochovaly na želvích krunýřích a na kostech. Z bronzu se v době Šang odlévaly zbraně, zemědělské a řemeslnické nástroje a rituální nádoby též plné písma. Šangské kultovní bronzy byly po technické a estetické stránce dokonale zpracovány. Základem šangského státu bylo, stejně jako po celé dlouhé čínské dějiny, zemědělství. V době Šang se však objevují i počátky urbanizace. Ve městech, ohraničených vysokými hliněnými valy, žili obyvatelé ve čtvercových hliněných domech. Hradby je chránily před útoky nepřátel a zmírňovaly škody způsobené častými povodněmi. Už v této době se vyvinul stavební způsob zvaný chang-tchu – pěchování nebo dusání hlíny, který přetrval až do dnešních dob. Na hliněné zdi se zásekovými okny a obité deskami se stavěla soustava krovů.

V životě obyvatel v době Šang hrála důležitou roli víra v přírodní síly a kult předků. Nejvyšší uctívanou duchovní bytostí se stal Šang-ti, předek vladařské rodiny.

Do doby Šang spadají i počátky čínského hedvábnictví a spřádání konopí. Tkaniny a oděvy z přírodního hedvábí se později staly natolik významnou položkou čínského obchodu, že když baron Ringhofen v roce 1877 znovuobjevil starou karavanní obchodní trasu, spojující Čínu s Evropou, pojmenoval ji právě podle nejdůležitější obchodní komodity Hedvábná cesta.

V 11. století byl šangský stát poražen vojskem rodu Čou pod vedením Wu-wanga.

Tedy v r. 1027 Wu-wang (Bojovný král) kmene Čou porazil posledního jinského vládce Ti-sina a ustanovil dynastii Západních Čou. Ta vládla až do roku 256, ale už od roku 770 Čouové ztráceli nad Podnebesím kontrolu, a to se hbitě a ochotně rozpadalo na spoustu více či méně závislých knížectví a státečků.

Jednotlivé státy se pochopitelně, hra je hra, snažily získat svrchovanost nad ostatními a toto období, trvající od r. 722 do r. 481, se nazývá Čhun-čchiou (období Jara a podzimu). Toto období mezi lety 770-481 př.n.l. se nazývá podle Konfuciovy knihy Doba Jara a podzimu. Z četných drobných územních celků (okolo 170) vzniklo jedenáct království. V době Jara a podzimu se v Číně rozvíjí dvorský život v horních vrstvách společnosti. V 6. století př.n.l. nahrazuje nový právní systém dřívější zvykové právo. Zákoník dynastie Čou (Čou-li) upevňuje hierarchii sociálního rozdělení čínské společnosti. Na vrcholu tohoto systému stojí císař jako Syn nebes a držitel nebeského mandátu. Správu státu zajišťuje společenská třída císařských úředníků, úřady jsou otevřeny každému, kdo úspěšně vykoná předepsané zkoušky. Dalšími společenskými vrstvami jsou rolníci, řemeslníci a obchodníci. V době Jara a podzimu však bylo postavení císaře vůči králům jednotlivých států pouze formální. Kvetoucí obchod vedl k bohatství obchodnického stavu, který však nebyl v čínské společnosti příliš oceňován. Nejváženějším zaměstnáním bylo rolnictví, na dně úcty bylo žoldáctví a právě obchodování. V době Jara a podzimu došlo k velkému rozvoji čínské kultury a filosofie (Konfucius, Lao-c´).

Zdokonalení železných výrobků vedlo jednak k uvolnění pracovních sil a jednak lepší zbraně bylo třeba řádně vyzkoušet v praxi. Od r. 480 (475) do r. 222 (221) svištěla územím Číny doba Válčících států (Čan-kuo). V období Jara a podzimu existovalo kolem 170 malých států ovládaných aristokratickými rodinami, každý s vlastní opevněnou metropolí. Tyto drobné státy vytvářely různé aliance a spojenectví, neustále mezi sebou zápolily diplomatickými i vojenskými prostředky a postupně jedny pohlcovaly druhé. V době Válčících států tak vzniklo sedm království, která mezi sebou soupeřila o nadvládu. Všech sedm Válčících států se dynamicky rozvíjelo, budovalo účinnou státní správu a armádu.

Ke konci období Válčících států získal převahu stát Čchin, který těžil ze své strategicky výhodné polohy na západě, na území dnešních provincií Šan-si, Šen-si a později S‘-čchuan, v místech, odkud kdysi pocházeli Čouové. Čchinský král Čcheng, který vládl od roku 247 př.n.l., těžil z reforem zavedených ve státě Čchin již dříve Šang Jangem, učencem legistické (legalistické) školy a rádcem panovníka.

Po bitvě u Čchan-pchingu zahájil stát Čchin cestu k dobytí celé Číny. Roku 230 př.n.l. porazil stát Chan, roku 228 př.n.l. Čao, roku 225 př.n.l. Wej, roku 223 př.n.l. Čchu, roku 222 př.n.l. Jen a po obsazení státu Čchi roku 221 př.n.l. byla Čína sjednocena.

Dějepisci dobu Válčících států však označili kupodivu i jako dobu rozkvětu filosofie. Chanský historik Ś-ma Tchan, který zemřel 110 př.n.l. přivedl na svět patrně nejslavnějšího starověkého historika Ś-ma Čchiena a nalezl šest významných filosofických směrů:

1. Škola jin a jang (Jin jang ťia)
2. Škola konfuciánců, literátů (Žu ťia)
3. Škola mohistů (Mo ťia)
4. Škola jmen (Ming ťia)
5. Škola právníků, legistů (Fa ťia)
6. Škola cesty a síly, taoisté (Tao te ťia, Tao ťia)

Později byla mezi filosofické školy počítána i tzv. škola vypravěčů, chlapíků, kteří putovali od vesnice k vesnici a za úplatu recitovali historii, příběhy a legendy. Pozdější generace Číňanů, pro něž takové Česko jest pouhá předzahrádka a milionové město střediskovou vesničkou, hovořily o tomto období jako o období sta filosofických škol.

Po vítězství čchinských vojsk nad ostatními státy roku 221 př.n.l. rozdělil král Čeng, který se nyní nazýval Čchin Š‘-chuang-ti (Žlutý císař Čchinu), říši do třiceti šesti komandérií ťün, rozdělených dále do většího počtu okresů sien. Nahradil tak dřívější feudální systém centrálně řízeným státem. V čele každé komandérie stáli vojenský velitel a civilní úředník, kteří byli ve svých funkcích pravidelně obměňováni. Správcové okresů byli jmenováni a placeni z centra a mohli být odvoláni. Místní aristokracie byla přinucena sídlit v hlavním městě. Těmito opatřeními byla aristokracie zbavena své dřívější moci a podřízena císařské kontrole.

Severní hranici Čchinského císařství trvale ohrožovaly nájezdy válečníků Hsiung-nu (Hunové). K zajištění stepní hranice nechal Čchin Š‘-chuang-ti postavit Velkou čínskou zeď. Tato stavba navázala na tradici stavění obranných zdí na hranicích jednotlivých válčících států. V době Čchin byla budována dopravní infrastruktura – kanály, které na jihu umožnily dopravu až do Kantonu ve vzdálenosti 2000 kilometrů od řeky Jang-c‘ a cesty, které dosáhly délky téměř 6500 kilometrů.

Byla to právě doba Čchin, kdy došlo ke standardizaci písma. Byly užívány dvě formy – „malé pečetní písmo“, které se užívalo pro nápisy ryté do kamene a další formální příležitosti a jednodušší, kurzívní „úřednické písmo“ pro každodenní potřebu. Úřednické písmo, psané štětcem na bambusové úštěpky, na hedvábí a později na papír, nakonec převládlo. Sjednoceny byly také měna, míry a váhy, dříve pochopitelně v každém ze států rozdílné.
Na státní ideologii byl císařem Čchin Š‘-chuang-ti povýšen legismus (legalismus). Císař i jeho předseda vlády Li S’i spatřovali v přísném legistickém zákonodárství cestu k upevnění státní moci. Snahy o unifikaci písma a potlačování ostatních filosofických škol vyvrcholily pálením knih a pronásledováním učenců jiných škol než legistické.

Roku 210 př.n.l. císař Čchin Š‘-chuang-ti umírá. Nemilosrdné vymáhání daní a vysávání pracovní síly vyčerpalo lid a státní zdroje. Přísná vláda a potlačování opozice byly příčinou rebelií a rolnických povstání, které vedly k pádu jeho syna. Dynastie Čchin zaniká pět let po smrti Žlutého císaře Čchinu a je nahrazena císaři dynastie Chan. Prehistorické podhoubí čínské filosofie je hodně odlišné od prehistorie indické i evropské. V Číně patrně nikdy neexistoval propracovaný polyteistický mytologický systém. V čínském pravěku hrál vůdčí roli šamanismus a jeho prvky jako víra v duchy a tradice kultu předků tvrdošíjně přetrvávaly v kolektivním vědomí nejen lidových vrstev. Za dynastie Čou bylo dokonce zřízeno ministerstvo pro komunikaci mezi nebem a zemí, jež nikoli per parenthesim (mimochodem), ale prioritně mělo zajistit, aby duchové přestali sestupovat na zem. Obávám se, že úspěšnost boje s duchy vykazovala stejné výsledky jako boj moderních ministerstev s Parkinsonovým zákonem, který praví, že jeden úředník potřebuje k životu další dva, a ti přirozeně každý zase dva atd. až k tisícihlavým zástupům byrokratů, kteří nezvládají práci, jež v době brk a kalamářů zvládlo úředníků pár. Boha zastupoval Šang Ti. Šang-ti byl uctíván jako předek čínské dynastie Šang, založené kolem roku 1500 př. n. l. Jako nejvyšší vládce vládl nad nebesy a řídil přírodní jevy, například hrom, blesk, vítr a déšť. Byl považován i za patrona zemědělství a určoval lidský osud. Někdy bývá nazýván prostě Ti, což znamená císař, nebo vládce, Nejvyšší císař, a dále se ještě ujal pojem Tchien, Nebesa.

Už bylo řečeno, že Nebesa propůjčovala tchien-ming (nebeský mandát) tomu, kdo prokázal pro vládu schopnosti, bez ohledu na jeho sociální původ. Tak vznikala Říše Středu, páté světové strany. A čínská filosofie se formovala jako nenáboženská. To potvrzuje i Legenda o stvoření světa. Ta dí: Na začátku byl chaos, chaos se postupně přetvářel a oddělovaly se jin a jang, zápasící spolu uvnitř vejce. Skořápka vejce nakonec praskla a zrodil se Pchan-ku (Pangu). Lehčí část vejce stoupala a zrodila se Nebesa, těžší klesal dolů a zrodila se země. Nyní stál Pchan-ku před nelehkým úkolem, musel zabránit, aby se země a Nebesa opět spojily, protože pak by se vše vrátilo do původního chaosu. Postavil se proto do prostoru mezi Nebesy a zemí, rozkročenýma nohama stál pevně na zemi, zatímco hlavou podpíral Nebesa. Nebesa každým dnem stoupala o jeden čang (tři metry) vzhůru a země nabývala stejnou měrou na tloušťce, stejně rostl i sám Pchan-ku.

Tak uplynulo osmnáct tisíc let. Pchan-ku, který čněl ze země k Nebesům, dosáhl za tu dobu výšky devadesát tisíc li. Když Pchan-ku své dílo dokončil, padl jednoho dne vyčerpán a zemřel. Každá část jeho těla vytvořila část nového světa. Z jeho hlavy vznikly všechny hlavní hory, dech se proměnil ve vítr a oblaka, hlas v hrom, levé oko ve slunce, pravé v měsíc, končetiny ve světové strany, žíly a cévy se staly cestami a stezkami, krev řekami, svalstvo živnou půdou na polích, zuby a kosti se proměnily v kameny a zlato, kostní morek v nefrit a perly, pot v déšť a rosu, řasy a vlasy v hvězdy a planety, z ochlupení vyrostly jedlé plodiny a stromy. Z parazitů na jeho těle vznikli první lidé. Jak příznačné!

Pchan-ku byl také nadán schopností ovlivňovat proměny počasí. Když byl spokojený a měl dobrou náladu, bylo pěkně, když se zlobil, bouřil hrom a zuřil vítr.

Konfucius

Etika tak byla v čínské filosofii už od počátku vyvozována čistě z lidských vztahů a z psychologie člověka. To mělo své plusy i mínusy, jak uvidíme dále. Není-li bohů, není svatých písem, není kněží. Rituální obřady, historické zápisy, kontrola nálady lidu, věštění, to vše vykonávali dvorští úředníci, převážně humanitně vzdělaní odborníci, kteří pod názvem žu, ohebný, poddajný, putovali od dvora k dvoru. Tato vrstva stála u počátků čínské filosofie. Jedním z putujících žu byl i muž, jenž se pod jménem Konfucius (Kchung-ć) stal prvním čínským filosofem.

Konfucius se narodil v Čou-i, malém městečku knížectví Lu na jihozápadě dnešní provincie Šan-tung v severovýchodní Číně. Stalo se tak 10.měsíce 10.roku panování knížete Sianga z Lu anebo v 20.roce panování krále Linga z rodu Čou. Podle výpočtu Eul-su Juna to byl 27. srpen 551 (nebo 552) př. n. l. Bylo to přibližně v době, kdy v Indii působil Buddha a v Řecku Pýthagorás; v období vlády Nabuchodonozora (Nebukadnezara) a babylónského zajetí. Několik let po Konfuciově smrti (asi 479) se narodili Sókratés a Empedoklés. Konfucius je jezuity latinizovaná forma jména Kchung-fu-c´, mistr Kchung. Jeho rodinné jméno je Kchung, osobní jméno Čchiou a příjmení, či přesněji jeho veřejné osobní jméno je Čung-ni, neboli nejmladší Ni. Rodina, v níž se narodil, byla sice vznešená, ale chudá. Záhy totiž ztratil otce a s matkou žil v nepříjemné, leč příkladné chudobě. Přesto se Konfuciovi dostalo slušného vzdělání a láska k učení jej provázela po celý život. Ve dvaadvaceti letech (v r. 530 př.n.l.) si otevřel školu v Lu. Žáci mu platili podle svých možností, takže žádné rito. V Konfuciově škole se studovaly obřady, hudba a poezie, dějiny, královské listiny v Šu-ťing (Kniha dokumentů), a Konfucius k tomu ještě přidával kroniku své vlasti, zvanou Jaro a Podzim (Čchun-čchiou). Vyučoval historii a nic jiného. „Traduji a neobnovuji.“ (Lun-Jü)

Osobně se nejdříve pokoušel o kariéru v rodném státě. Lu bylo malé knížectví, vklíněné mezi dva mocné státy více či méně barbarského původu, Čchi na severu a Wu na jihu. Na západě sousedilo s dalšími malými centrálními státy Chu-nanu, s Wej a Sung. Navzájem si byly podobné svým postavením ve feudálním světě, původem svých vládců, starobylostí své civilizace a svého zařazení v rámci čínské konfederace. Lu bylo blíž k pobřeží, a bylo méně civilizováno. Hraničilo s provincií Chu-nan, kolébkou Číny, a hledělo k moři, tam, kde se tyčí Tchaj-šan, posvátná hora s věčně zelenými cedry. Po plejádě bezvýznamných úřednických postů se v jedenapadesáti letech stal správcem menšího města a asistentem vrchního dozorce veřejných prací. Pak měl nějaké problémy s vlivnou aristokratickou rodinou a vyrazil na cesty. Doprovázen žáky, kteří jej fakticky živili, třináct roků bloumal od dvora k dvoru a nabízel své služby v oblasti státní správy. Nedařilo se a posledních pět let svého bytí dožil v Lu. Za dynastie Čchin bylo jeho učení zakázáno podobně jako učení ostatních škol vyjma aplikovaného legismu.

Někdy se mu přičítá založení náboženství, ale není to pravda ani zbla. Tomuto náhledu zřejmě nahrálo, že se velké autority a téměř zbožštění dočkal za dynastie Chan a až do nejnovější doby pak platil a platí za mudrce a prvního učitele. Stejně jako většina Číňanů věřil v Nebesa, onu abstrakci, do níž lze dosadit cokoli vznešeného. „Ten, kdo nepochopil příkazy Nebes, nemůže se stát ušlechtilým člověkem.“ To bylo o „Bohu“ prakticky vše, o posmrtném životě ticho po pěšině, metafyzické hloubání nahlíženo jako pošetilost. Za řeč stála úcta k předkům, věrnost rodině a respektování rodičů. Ten by naše junce s neuznáváním starších lidí jako lidských bytostí hnal a nás s nimi, protože jsme něco takového, tu neúctu ke stáří, dopustili.

Konfuciovy myšlenky se dochovaly v podobě jeho rozhovorů se žáky. Záznamy Konfuciových výroků a výroků jeho žáků v knize Hovory (Lun jű) jsou spolehlivým pramenem. Konfucius se především zaměřuje na výchovu člověka k odpovědnosti vůči okolí, vůči společnosti. Osobnost není pro sebe, ale pro společnost, výchova má pak osobnost vést k uspokojivému plnění této funkce. Žádná charita až si nakradu, ale bytostné zapojení do společenského organismu. Původní význam pojmu řád (li) jakožto normy konkrétních vztahů, jednání, práv a povinností za dynastie západních Čou Konfucius povyšuje na úroveň vzorové ideje. Řád se u něj stává, díky ideální všeobecnosti, kategorií vztahů v přírodě, vztahu člověka k přírodě a zvláště vztahů mezi lidmi. Zde je kategorií etickou a zahrnuje také pravidla vnějšího jednání – etiketu. Právě dodržování řádu vede k vyžadovanému plnění povinností.

Je-li urozený muž (ťűn-ć) přesný a nepromarňuje-li čas, je-li zdvořilý k druhým a neporušuje řád, pak všichni lidé mezi čtyřmi moři jsou jeho bratři. Ťün-ć je člověk nejvyšších morálních kvalit a Konfucius se tímto svým termínem řídil i ve svém osobním životě. Žil čestně podle svého ideálu, miloval studium a starověk. Ťün-ć nebrečí nad tím, že je zneuznáván, lká pouze nad svou neschopností, nehořekuje nad tím, že ho lidé neznají, ale trápí se svou neznalostí lidí. Učit se bez myšlení nemá smyslu, ale myslet bez toho, že bych se něco naučil, je cestou do pekel. Bez neposkvrněné vnitřní poctivosti není ušlechtilosti.

V patnácti jsem hleděl jenom studovat, ve třiceti už jsem stál pevně, ve čtyřiceti jsem neměl další pochybnosti, v padesáti jsem poznával vůli Nebes, v šedesáti jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel, správně jsem rozlišil dobré a zlé, proto v sedmdesáti mohu následovat žádosti svého srdce, aniž bych porušil mravní zásady. Ráno naslouchat Cestě, večer uklidněn zemřít. Stačí sebeovládání, být oporou starým, mít důvěru přátel a porozumění pro mladé, to je správný život. Jak prosté. Ale obtížně akceptovatelné. Samotný Konfucius hořekuje: Jak to jde se mnou s kopce! Už dlouho jsem ve snu neviděl vévodu z Čou (vzor ctnosti). Všechno to nemá žádný smysl. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by uznal vlastní chyby. Nebylo mi dosud dopřáno potkat skutečně dobrého člověka, ba ani nikoho, kdo by se o to usilovně snažil. Nikdo mě nezná. Nemám to za zlé Nebesům, nepřu se o to s lidmi. Dole jsem začal učit, k vysokému se chci dostat. Jen Nebesa mě znají. Ač byl ctitelem vnější krásy a najmě hudby, řekl: Nejprostší strava a k pití voda, ruka pod hlavou místo polštáře – i tak je možno být šťasten, protože nespravedlivě nabyté bohatství a pocty jsou pro mne jak po nebi plynoucí mraky.

Konfucius ve svém učení vychází z pojmu humánnost – žen. Egon Bondy ve své Čínské filosofii upozorňuje na problémy s překladem termínu žen do evropských jazyků. Vlastně je to pravá člověčina ve smyslu stvořen k obrazu Jeho. Příměr, který Konfucius naštěstí neznal, ale jeho Nebesa jej jistě inspirovala. A tak Žen v jeho podání jest postaven na zásadě nečinit nikomu nic, co nechci, aby činil mně (šu) a na jistotě, že kdo chce pomáhat sám sobě, může tak činit jen tím, že pomáhá druhým (čung). Vždycky však je nutno si uvědomit, že existuje mandát Nebes, ming, vnější okolnosti, něco jako osud, který může být silnější, než moje vlastní snaha. Navzdory všemu však ušlechtilý člověk žádá si sloužit prospěchu státu a lidu.

Aby společnost zdárně fungovala, musí se řídit určitými pravidly. V první řadě vytyčuje Konfucius program nápravy jmen, čeng ming. Ač jest jednoduchý, zdá se být neuskutečnitelný. V podstatě jde o to, aby každý dělal, co dělat má: Král panuje, otec vede rodinu, syn poslouchá, ministr plní svá zadání. Nechť vládce jedná jako vládce, poddaný jako poddaný, otec jako otec, syn jako syn. (Lun Jü) Když jména neodpovídají své náplni, společnost má „překvapivě“ blbou náladu. Je to jasné, ale naivní až k popukání z pláče. Systém vládnutí si vytváří příslušnou tlupu vládnoucích a ti zdaleka nemusí být a nejsou ti nejlepší. Viz náš sociálismus i současnou noekapitalistickou stranokracii. A nikdy to nebylo lepší, ačkoli Konfucius byl přesvědčen, že kdysi onen zlatý věk byl a za vzory vytyčil dávné císaře-mudrce a mocně zidealizované zakladatele dynastie Čou. Obzvláště tito stali se pro konfuciánce vzory na věky věků. Nicméně Konfucius říká jasně, jak to má fungovat. Přitom ani zdaleka nepřehlíží zájmy prostých lidí. Správná vláda musí nejdříve zajistit materiální potřeby lidí a hned nato jim poskytnout vzdělání. Správný vládce se snadno pozná z toho, že pod jeho křídla se stahují lidé z daleka široka.

Nebo: Na cestě do Čchi, když následoval do vyhnanství svého pána knížete Ťi, uzřel ženu plačící na hrobě. Tázána na příčinu svého pláče, odpověděla: „Otec mého muže byl sežrán tygrem, pak můj manžel, a teď potkal stejný osud i mého syna.“
„A proč se tedy nepřestěhujete?“ ptal se Konfucius.
„Není tady vláda, která utlačuje lid.“

Konfucius zaslzel dojetím i radostí, neboť v terénu si ověřil správnost svého učení. Škoda, že ta historka nepokračuje dále, že se onen tygr neobjevil a že nesežral jednoho z žáků. Z reakce ostatních by se Mistr dověděl, jaký je učitel. Už vidím, jak utíkají, až jim vlasy padají i s kořínky. Ale možná byli žáci jiní dnešních a Konfucius lepší učitel, než jsem byl já.

Pro Konfucia je lid očima a ušima Nebes, zájmy vládců jsou druhotné. Vládce nesmí svůj lid vysávat nadměrnými daněmi, válkami a tresty. Žen musí být součástí vládcovy krevní skupiny, dodržování li jest samozřejmostí, li, spravedlnost, je vládním programem. Ve své době Mistr viděl, že vládcové tak nefungují, období Válčících států bylo na spadnutí, proto připouštěl, že ušlechtilý člověk může sloužit schopnému vládci, i když zrovna není právoplatný; též nezamítá možnost podřezat mizerného panovníka. V Konfuciově učení náleželo podstatné místo koncepci li – soustavě morálně etických zásad, norem jednání, závazné pro všechny obyvatele Podnebesí (Tchien-sia). Ideálem, nositelem této etické koncepce je Dokonalý nebo Ideální člověk (šeng-žen), případně jeho předstupeň, Ušlechtilý člověk (ťün-c‘), za nějž se pokládal bez začervenání i Konfucius. Význam pojmu li v sobě zahrnuje jak úctu k předkům a rodičům (siao), tak respekt vůči starším, čestnost, upřímnost, snahu o vnitřní sebezdokonalování, ale hlavně jde o správné dodržování obřadů. Zase tady kvílí dávnověk. Toto umrtvující staromilství, nikterak konfuciány v dalším toku času aktualizované, nadělalo dost paseky.

Základem lidského světa, společnosti i státu, je rodina. Rodina je Konfuciovi jakýsi ministát. Gravitační silou držící rodinu je úcta k rodičům. Rodiče a nejbližší příbuzné musíme milovat před ostatními lidmi. Tuto tézi konfuciánci tvrdě hájili už ve starověku proti mohistům, stejně jako později proti buddhismu, tyto směry totiž preferovaly lásku univerzální. Nedílnou a přednostní součástí li byly oběti zesnulým. Konfucius radí vykonávat tyto obřady tak, jako by byli duchové přítomni. Pesimismus filosofův je však zřejmý. Žádná podpora náboženství se nekoná. Ani Nebesa, Tchien, nevykládá religiózně. Raději poruší svou zásadu hledat vzory v dávnověku a nepoužívá termínu Šang Ti, neboť Ti = Nejvyšší pán či Pán. Možná ontologická kategorie, jak ji známe z jiných kultur, je přímo odmítnuta a Číňané toto areligiózní stanovisko přijali jako odvěkou samozřejmost. Ani žen není kosmický či ontologický princip, žen si lze učením osvojit.

Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk. Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. I přes bouřlivé období zdůrazňovala jeho filosofie ideály řádu a humanity. Základem konfucianismu byla idea, že lidé mají vždy žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval systém mezilidských vztahů a dobré vlády. Podle jeho filosofie byl urozený muž takový, který se vyznačoval pěti vlastnostmi: vybraným chováním, ušlechtilostí, dobrou vůlí, pílí a laskavostí. Muž by měl tyto kvality využít pro řízení státu. Pro něho představovala služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem. Mladí muži ochotně podstupovali náročné státní zkoušky, jen aby mohli získat místo v některém úřadu. Osobně je Konfucius sympatickým borcem, což si tak úplně nemyslel další filosof jménem Mo Ti.

Mo Ti

Mo Ti žil zhruba v té době, jak je uvedeno v margináliích, tj. asi 479 – 381. Mo-ć žil v době, kdy filosofické myšlenky lomcovaly Podnebesím. Upevňuje se škola jin a jang, taoismus je na spadnutí. Do intelektuálního kvasu zapadne i Ču Jang nebo Jang Ču (* 370 p.l. † 319 p.l.) docela svérázný staročínský filosof. Podle Janga všechny události a jevy v přírodě a společnosti jsou podřízené působení principu přirozené nevyhnutnosti, charakterizované jako osud. Všechno podléhá zkáze, život vystřídá smrt, vznik zánik. A proto si vychutnávej to, co existuje, a netýrej se myšlenkami na to, co bude po smrti. Carpe diem prolétlo vším myšlením. Mo Ti vnesl do čínské filosofie kritického ducha tím, že každá zásada musí být podrobena třem zkouškám úsudku. Musí být ověřen její základ, potom, aby mohla platit, má odpovídat vůli Nebes, nebo skutkům dávných vladařů-mudrců. Dále musí být verifikována „zrakem a sluchem“ všeho lidu. Pak ji uplatňuje vláda a sleduje se, zda je prospěšná pro zemi a lid.

Filosof Fung Yu-lan nebo též Feng Youlan (1895-1990) přišel s teorií, že Mo Tiova filosofie vyjadřuje názory potulných rytířů (sia). Tito žoldnéři, většinou zchudlí aristokrati, se potulovali Čínou a nabízeli své meče. Příslušníci mohistické školy se s všeláskou (ťien-aj) a prospěšností či užitečností seznamovali v praktických kurzech sociální etiky, základem obživy pro ně byla fyzická práce. Ač disciplina byla tuhá, jádrem Mo Tiho učení byla ona všeobecná láska, spojená s vírou v boha. Bůh je zaveden čistě z etických pohnutek: Nebesa všechny lidi milují a chtějí, aby se také všichni lidé milovali. Milovat se navzájem přináší každému užitek. Lidé, co se mají rádi, si lépe poskytnou pomoc, je tedy vzájemná láska užitečná pro jedince i pro společnost. Poněvadž Mo Ti dobře ví, že láska se nedá naordinovat, bere si na pomoc boha a duchy, neboť tito trestají nelásku. Proto je nutno věřit, že bůh a duchové existují! Mo Ti snáší „důkazy“ o jejich existenci od dávných mýtů po lidové strašidelné povídačky. Protože obzvláště vladaři-mudrci podávají svědectví o existenci této menažerie, je součástí naší mravnosti jim věřit. A tak přinášejme duchům oběti, určitě tím nic nepokazíme, i kdyby duchové neexistovali. K obětní hostině se slezou příbuzní, důležité osobnosti od dvorských úředníků po okresní stranické tajemníky, takže dobrá bašta nemůže přijít nazmar, ať je kterýkoli rok.

Mo Ti žádal, a jistě upřímně, aby se lidé dosyta najedli, nemrzli a nemokli a žili v míru. Válku považoval za nejhorší zlo na světě. Koho opravdu neměl rád, tak to byli konfuciáni a jejich učení. Odsuzuje je za jejich nevíru a fatalismus, nemá pochopení pro předepsané a nákladné pohřební rituály, jež ožebračovaly celé rodiny. Okresního tajemníka je lepší pozvat k veselejší hostině, to dá rozum.

Mo Ti vypracoval i jakousi teorii vzniku a vývoje společnosti. Zkraje žili lidé jako divá zvěř. Konstatování vycházelo z reality. Již civilizovaní Číňané dobře znali přírodní národy, které měli na hranicích. A zkušenosti to byly natolik nemilé, že proti jejich žravým návštěvám se bránili obrannými zídkami, kterážto činnost vrcholila za Prvního svrchovaného císaře Čchin Š‘-chuang-tia spojováním už existujících obranných valů do systému zvaného nyní Velká čínská zeď. Nicméně doba, v níž každý jednotlivec měl vlastní kritéria pro posuzování věcí, byla dobou nepěknou, neboť každý se svářil s každým, pokrok vázl, žádná idyla, civilizace ještě nebyla. V čínském myšlení je civilizací kolektiv řízený státem. Několik inteligentnějších divochů vybralo si nejkladnějšího klaďáka za vůdce. No a ten společnost odstupňoval, přičemž komunikaci s Nebesy podržel ve svých ctnostných rukou. A poněvadž se nastolil posvátný pořádek, byly zakázány jiné názory na provozování této blaženosti. Kdo má mandát Nebes? Vládce. Kdo má pravdu? Samozřejmě on. Co řekne, sedí. A protože má boží pomazání, je logické, že ho do jisté míry mají i ti, které pověřil řízením civilizace. Poslouchej své nadřízené a poslouchej dobře, co říkají ti pod tebou. Každý pind je důležitý, ona si to státní bezpečnost roztřídí a ohodnotí. Buď sám sobě Velkým bratrem, jen tak bude všeobecné blaho zachováno.

Vyznívá to nepěkně, ale Mo Ti měl opravdu na mysli prospěch lidu a celé společnosti. Kdo neměl nikdy hlad, asi tomu neuvěří a dál bude žvatlat o lidských právech a svobodách. Doporučuji mu debatu s lidmi, co vybírají popelnice. Rád si poslechnu, jak vyargumentuje tvrzení, že kdo chce pracovat, tak si práci najde. Tak jako Konfucius byl spojen s ministátem Lu a dynastií Čou, tak Mo Ti plédoval za sousední státeček Sung, jehož panovníci se hlásili k starobylé dynastii Šang. Už jenom to stačilo, aby se neměli rádi. Blaho lidu je Mo Tiovi prioritou. Mo Ti říká naprosto jasně, co patří k obecnému blahu: Staří vládcové, praví, se při spravování říše zaměřovali na dvojí – bohatství země a přibývání obyvatel. I proto doporučoval brzké sňatky a brojil proti dlouhému truchlení za zesnulými, poněvadž truchlící nesměli mít sex.

Každou teorii a každé praktické opatření třeba měřit podle toho, zda brání či napomáhá blahobytu a růstu obyvatel. Negativně působí především válka, která plení majetek, rozbíjí rodiny a snižuje počet obyvatel. Proto Mo Ti i všichni jeho stoupenci války co nejpřísněji odsuzují – vedli doslova odzbrojovací kampaně. Z podobných důvodů Mo Ti nikterak nesouhlasí s vysokým míněním o hudbě a umění, jež bylo příznačné pro konfucianismus. Konfucius hudbu zbožňoval, ale: Oddávají-li se vládci hudbě, vede to podle Mo-Tia ke zvyšování daní a lid je zatěžován; těší-li se z hudby rolníci, kupci anebo úředníci, odvádí je to od užitečného zaměstnání. Mo Ti preferoval u věcí i činů jejich užitečnost. Jeho praktická filosofie prospěšnosti jej nevedla k napadání Konfuciova učení o žen a i (spravedlnosti). Kdyby to fungovalo, je dobře, ale stejně to nefunguje, tož co, ublížit to nemůže. Mohismus nepřežil období čínského klasického starověku.

Mencius

Meng-ć žil v letech zhruba 372 až 286. Konfuciánci jej považují za „druhého světce“ hned po Konfuciovi. I proto se mnohé životní situace obou myslitelů dost ztotožňují, srovnej Buddhu a Mahavíru.

Když byl Mencius velmi malý, zemřel mu otec a jeho výchova byla svěřena matce, která se ji zhostila natolik dobře, že se stala vzorem pravé matky lidem všech společenských vrstev. (Aby svému synovi zajistila nejlepší prostředí k rozvoji, čtyřikrát se prý stěhovala.) Mencius podrobně studoval Konfuciovo učení a byl vybrán za ministra (rádce panovníka) jednoho státu. Po několika letech Mencius zjistil, že jemu nadřízený vládce není ochotný se dle jeho rad řídit, a proto na tento úřad rezignoval a jako putující filosof cestoval ze státu do státu a vykládal Konfuciovo učení. Nakonec jej příznivě přijal do svých služeb král Chuej, v jehož království se díky učencově moudrým opatřením brzy značně zlepšily životní podmínky obyvatelstva. Po Menciově smrti se Chuej stáhl do soukromého života a až do své smrti vyučoval Menciovy učedníky a spolu s nimi připravoval knihu, jež dnes nese Menciovo jméno. Menciova kniha se nese v idealistickém a optimistickém duchu a odráží jeho pevné přesvědčení, že povaha člověka je v zásadě dobrá. („Lidská přirozenost tíhne k dobru stejně jako voda teče stále dolů.“) Dle Mencia má každý sám v sobě vrozené vědění, které jen stačí odkrýt a jeho odhalením u jednotlivce by byl nastolen i pravý společenský řád ve společnosti. Rozdíl mezi tím, že v sobě máme dokonalý vnitřní zákon, ale zároveň se podle něj ani neřídíme (což si Mencius samozřejmě uvědomoval) není způsoben chybou naší přirozenosti jako chybou ve vnějších podmínkách, v nedokonalostech společenského řádu a chybách vládců.

Mencius žil v době, kdy se v Číně filosofové rojili, však také nadává na skunky typu Mo Tia či Jang Čua. Mencius domýšlí Konfuciův výrok, že „přirozeností jsme si blízcí, návyky se vzdalujeme“. Mysl každého člověka je taková, že nedokáže zírat na utrpení druhého, aniž by sebou škubl. Člověk je přirozeností dobrý, protože má cit slitování či soucitu, cit studu a odporu, cit úcty a respektu a cit pro dobré a zlé. Soucit = humánnost – žen. Cítění studu a odporu = spravedlnost – i. Úcta a respekt = slušné chování – li. Cítění dobrého a zlého = moudrost. To vše je v nás, je to vrozené. A přesto lidé většinou jednají špatně. Proto musíme být stále soustředěni na dobro, jež je v nás. Tím nalézáme ztracenou mysl a odhalujeme svou vrozenou přirozenost. Ale jak to převést do praxe, když bědování nad blbou náladou k ničemu nevede, i kdyby se mudrcové celého světa (tedy Číny) z fleku pos…li?

Prvním krokem je dodržování konfuciánské teorie „pěti vztahů“: Vztah mezi otcem a synem; mezi panovníkem a úředníkem; mezi manželem a manželkou; mezi starším a mladším a mezi přáteli.

Druhým krokem je vykopat ze společnosti názory podvratných ideologií banditů typu Mo Tia a Jang Čua. Mo Tiova univerzální láska bez rozdílu ničí správňáckou vazbu mezi rodiči a dětmi a Jang Čuův egoismus, který Mencius řádně „vyšperkoval“, vráží klín mezi panovníka a poddané.

Mencius se křečovitě drží svého učitele, i on věří ve fluidum „vznešeného člověka“. Až se vznešený stane mudrcem, vyvíjí se dál, stává se „člověkem ducha“ s dětským srdcem, jež je sídlem přirozeného dobra. Připomíná to ikstero pravého socialistického člověka a je to zrovna tak funkční. Cítí to i Mencius a vylepšuje své učení teorií chao-žan či čchi (mohutná hybná síla, kterou Mencius matně specifikuje jako vůli a životní sílu). Sám říká: Je obtížné to popsat. Jakožto síla je to největší a nejmocnější. Když je využívána bezúhonností a neposkvrňuje se, zaplní vše mezi nebem a zemí. Je provázena spravedlivostí (i) a Cestou (tao). Bez nich by byla bez potravy. Vytváří se akumulací spravedlivých činů, ale nedosahuje se náhodnými akty spravedlivosti. Jestliže něčí chování neuspokojuje vlastní mysl, pak je člověk zbaven toho, co ho vyživuje… Spravedlivost nesídlí ve vnějšku…“ (in E. Bondy, Čínská filosofie, str. 45). Všechno jest v nás, zkoumejme sebe. Vlastně se mluví o mystickém naplnění z vědomí vlastního etického jednání. V nitru člověka sídlí pravda! Čchi (čín.) je vzduch, pára, dech, fluidum, základní životní látka, životní síla. Pojem čchi je základním pojmem čínské filosofie přírody. U Mencia patrně ještě podržuje svůj původní význam plyn, pára, duchovní fluidum.

V Číně nefungoval pojem duše jinak než jako duch mrtvého, strašidlo. Čchi bylo možno obnovovat a získávat pomocí dechových cvičení. Mencius prosazoval zásadu již skoro taoistickou: Jednat bez usilování – nezasahovat do přirozeného chodu věcí. Nepřipusťte žádné umělé usilování o to, abyste pomáhali růst. Mencius se samozřejmě hojně věnoval společenskému uspořádání. Zdůrazňuje spravedlnost (i) víc než humánnost (žen). Vládci jsou důležití, neboť pracují hlavou, což není záležitost obyčejných lidí. Vládce se však má řídit míněním lidu. Kde je preferováno ano lidu, tam je dobrá vláda. Vláda musí být humánní, s minimem trestů a nízkými daněmi. Lidé mají být zdraví a silní s časem na pěstování ctností. Vládce, zajisté, musí být morálním vzorem, jinak se vystavuje riziku, že je možné jej zabít, i loupežníci se fyzicky likvidují. Lidé mají mít nejen plný talíř a střechu nad hlavou, ale i vzdělání. Nažraný a nemokrý člověk bez vzdělání je roven zvířeti. Někdy je Mencius staven na úroveň Platóna, ale Mencius nevykazoval tak fašizující prvky ve svém učení o společnosti a Platón měl rozmáchlejší filosofický záběr.

Co předcházelo taoismu:

Učení jin a jang

Vesmírný princip jin-jang podle tradice vnesl do Podnebesí legendární císař Fu-si. Jsou-li za předchůdce konfuciánů považováni potulní kluci žu, tak v tomto punktu sehráli hlavní roli jistí tang-š´, šamani, od období Západních Čou rozdělováni do několika odborných skupin:

1. Astrologové
2. Specialisté na kalendář
3. Znalci „pěti živlů“
4. Věštci z krunýřů želv či stonků řebříčku
5. Věštci z náhodných úkazů
6. Hadači dle fyziognomie
7. Geomantové vyhledávající vhodná místa pro stavbu domů a kopání hrobů

Služby geomantů dodnes využívají i ty nejracionálnější společnosti (firmy). Jak máš blbě umístěné zrcadlo, končíš. Světová finanční krize jest proti tomu hadrou.

Učení o protikladných principech jin a jang bylo uvedeno v Knize proměn (I-ťing). Ta patří k nejstarším písemnostem lidstva. Vychází ze systému bagua (osmi trigramů), za jehož autora je považován božský císař Fu-si. Ten byl dle legendy synem ducha hromů a jako nejstarší pravěký vládce, o němž si Čína zachovala legendy, žil a vládl pravděpodobně v letech 2852-2738 př. n. l. Byla to doba počátku čínské kultury, neboť císař Fuxi prý zavedl užívání ohně, lov a rybolov. Podle pověsti nalezl na hřbetě draka, který sestoupil z nebes, osm základních znaků – trigramů. Podle nich pak byla sestavena Kniha proměn, aby „…odkryla smysl bohů a ve všech podobách probádala převraty vesmíru…“

Původním účelem znaků Knihy proměn bylo zkoumání osudu. Věštění bylo oficiální součástí vlády a plnilo roli současných týmů prognostiků, politologů a jiných plkanců byť s lepšími výsledky, neboť věštci se pohybovali i mezi lidmi. Za dynastie Šang se už úspěšně a vesele věštilo z prasklin v želvích krunýřích. Za dynastie Čou byly tyto drahé importované kompjutry nahrazeny stonky řebříčku a začalo se využívat dračích trigramů, jež se skládaly z plných čar jang a půlených jin. Z osmi původních trigramů se vytvořilo 64 hexagramů a jejich výklad tvoří náplň Knihy proměn.

Svět je podle Knihy proměn jednotným celkem, jehož jedna část je skrytá, nadsmyslná, druhá zjevná, přístupná našim smyslům a našemu myšlení. Spolupůsobení pozemských a nadpozemských sil, tajemné prolínání skrytého a zjevného, označují Číňané slovem Tao (cesta). Všechno vnímatelné má své nevnímatelné pozadí, které s bytím pevně a uspořádaně souvisí. Jestliže se vědomě nebo nevědomě proviňujeme proti tomuto pořádku, pak nám naše činy působí škodu. Čím více se blížíme tomu, co je skryto, tím spíše najdeme správnou cestu.

„I-ťing“ je nazývána věšteckou knihou, lze podle ní usuzovat na vývoj situace. Odpověď je vždy spojena s obsahem nějakého z hexagramů. Bohatství věštby se odvíjí od proměny symbolu. Na otázku odpovídají hexagramy stylem: „Ano, ale… nebo…“ „I-ťing“ ztělesňuje odlišnost čínského myšlení od evropského. To, čemu říkáme věda (včetně filosofie), je převážně založeno na principu kauzality (příčinnosti) a obecné nutnosti čili zákonitosti. Ponecháme-li věci přírodě, ukáže se, že průběh dějů odpovídá přesně příslušným zákonům spíše jen výjimečně a že proces většinou nějak ruší takzvaná náhoda. Kniha proměn dosáhla na metu nejvlivnějšího textu čínské filosofie. Kdo nechtěl být považován za filosofického nýmanda, musel k ní napsat komentář.

Pochybuji, že by si i komunističtí vůdcové troufli neřídit se jí. Kniha proměn jako jediná unikla pálení knih v roce 213 př.n.l. Učení o jin a jang si osvojili oba klíčové směry čínské filosofie, taoismus a najmě konfucianismus. Například raně středověký konfuciánský filosof Tung Čung-šu (ca. 179-104 př. n. l.), učí: Doplňkem všech věcí je jin a jang… Principy, které jsou základem vladaře i služebníka, otce i syna, muže i ženy, jsou všechny zrozené z jin a jang. Vladař je jang a služebník je jin. Otec je jang a syn je jin. Manžel je jang a manželka je jin… Učení o jin a jang se stalo společnou půdou, na které docházelo k značnému sbližování a vzájemnému doplňování a ovlivňování protikladných škol.

Velmi starým učením je i učení o pěti živlech – wu-sing (dynamický činitel). Spekulace o tom, že veškerá skutečnost jest tvořena mísením několika základních elementů, se nevyhnula žádnému filosofickému okruhu. V Knize dokumentů (Šu-ťing, některé části z 12. st.př.n.l.) i v dalších starých textech jsou výroky o prvcích materiální povahy, jimiž jsou: voda, oheň, dřevo, kov, země. Těchto pět prvků (wu sing) plně zaměstnává filosofické myšlení Ćou Jena (snad 305 – 240 př.n.l.). Místo nedochovaného díla svědčí mnohokráte vzpomínaný historik Ś – ma Čchien. Ćou Jenova koncepce vývoje světa odvisí od střídání těchto pěti prvků. Prvky se střídají silou přemáhání. Intenzita této síly je určována hlediskem lidského používání: První je země, pak dřevo, které zemi přemáhá, kov krotící dřevo, oheň kořící kov, voda hasící oheň a země stopující vodu. Tomuto střídání jsou podřízeny i dynastie, jež vždy vládnou ve znamení určitého prvku. Prvky jsou prostorově, časově a užitně seřazeny do harmonických pentagramů. Pokud dojde k nějaké krpě, svět upadá do chaosu a zmatku.

Vznikla teorie o vzájemném ovlivňování přírody a člověka. Chybné jednání lidu a především panovníka vyvolává silnou nevůli Nebes, jež se projevuje různými pohromami. Panovník s mandátem Nebes je svým jednáním dokonce přímo odpovědný za počasí a přírodní katastrofy. Moudrost panovníka přináší dobré větry, jeho lenost horko a vražedné sucho. Přírodní pohromy přímo říkaly, že tato dynastie ztratila mandát Nebes a je nutno ji nahradit novou. Drtivá síla rotace přírodních živlů v souvislosti s rotací vládců přece jenom krapátko vyvanula a tchajkonauti, olympiáda a ako tako plné misky rýže překryly katastrofální zemětřesení roku 2008 a komunisté to v Číně ustáli.

Plky o lidských právech, jež jsou v Číně chápány spíše jako povinnosti poddaného, nemají výraznou šanci. Osobně si myslím, že tzv. disidenti, jsou-li zavírání, není to za horování pro demokracii, ale pro připomínání tradičních teorií o mandátu Nebes apod. Ćou Jen se zabýval cyklickým pohybem pěti živlů od doby, kdy se Nebesa oddělila od země, ba dokonce přemítal o době, kdy Nebesa a země nebyly zrozeny. Podobné ontologické spekulace by konfuciánce Ćou Jenovy doby nenapadly ani po dobrém obědě ani ve vichřici. Nicméně Ćou Jen se též vehementně zabýval kategoriemi humánnosti a spravedlivosti v souvislosti s problematikou vztahu mezi vládcem a poddanými a dalšími aspekty konfuciánských pěti vztahů (viz výše).

Velmi uznávány byly jeho práce geografické. Vypracoval zeměpis Číny i s přehledem zoologie a hospodářské produkce. Ač Ćou Jen jako správný Číňan nepochyboval o výjimečnosti Podnebesí, věděl a tušil, že Čína je jednou z částí světa, kterých je podle něho 81 na devíti velkých kontinentech, oddělených menšími moři a dohromady obklopených velkým oceánem. Doba, kdy si Čína udělá jasno v tom, kolik panovníků z kolika kontinentů se má přijít poklonit vládci Říše středu, tedy ideální světové straně, přijde až za dynastie Ming (1368 – 1644), kdy se rozmáchne císař Jung-le či Ču Ti (1360 nebo 1402 – 1424).

Kolumbem Podnebesí byl vykastrovaný Mongol jménem Čeng Che (1371 – 1435). Tento dvoumetrový obr se stává admirálem, ačkoli k moři ani nečichl. Na svých lodích se ale mohl cítit jako na pevnině. Jsou dlouhé 120 metrů, široké 50 m, s výtlakem asi 1500 tun, posádka čítá okolo tisícovky mužů. Ti tam nejsou na ozdobu, lodě mají devět stěžňů, a když přestane foukat, chlapi si po třiceti sednou k veslu a modlí se k Nebesům, ať se stokilový admirál nechce projet na vodních lyžích. To jenom mimochodem, neboť se stále vážněji předpokládá, že Číňané byli v Americe před Kolumbem, objevili Austrálii a potulovali se nejen po Indickém a Tichém oceáně, ale i po Atlantiku. Zaoceánské lodě ovšem stavěli jenom tehdy, když se jím to hodilo.

Jakmile nezbožňovaný Chubilaj, zastarale Kublajchán (23. 9. 1215 – 18. 2. 1294), vnuk Čingischána, bratr chánů Möngkeho a Hülegüho, od roku 1260 velký chán Mongolů, jenž 1271 založil dynastii Jüang, a od 1279 jako čínský císař pořád hleděl, co by ještě dobyl, a zahlédl Japonsko, vybavili čínští týloví humoristé jeho loďstvo říčními plavidly, takže první slušná bouřka, v Japonsku slavná kamikaze, bárky i s invazním vojskem hravě potopila. Teď ta sabotáž předků Číňany pravděpodobně docela mrzí. Člověk si ve své chamtivé pýše neuvědomuje, že činy na něž je v přítomnosti hrdý, zpravidla budoucnost vyhodnotí jako příšerné kopance. Tak už to chodí a lepší to nebude. Poposkočme však dále.

O těch, kdož se vyhýbají světu a o těch, kteří se vyhýbají práci, o filosofujících samotářích či skrytých vzdělancích

Osamělý mudřec je opravdu čínskou specialitou; odpradávna se potulovali Podnebesím borci, trochu filosofové a trochu básníci, nikoli však vyzáblí asketové, jak je známe z Indie. Byli to hošové většinou talentovaní a vzdělaní, které přestala jejich role ve společenském systému bavit. Část z nich byli pauperové, kteří se se svými žáky živili zemědělstvím a starali se jen o sebe, jiní si mohli dovolit bezpracnou existenci, vesměs to byli individualisté s heslem: starej se sám o sebe. Svědectví o nich podávají jak Konfucius, tak i Mo Ti a Mencius. Posledně jmenovaný nadává na jednoho z těch skrytých mudrců, jehož jméno bylo Jang Ču (*asi 395 – †335 př.n.l.).

O Jang Čuovi se toho ví pramálo. Jang Ču prý tvrdil, že důležitý jest jedinec a že jedinec se nemá ničím vázat. To konfuciánci, kteří individuum viděli jako šroubeček sloužící v soukolí vyšších zájmů, přirozeně nelibě nesli. Jang Ču byl podle i toho mála, co se ví, frajer. Tvrdil, že každý má makat sám za sebe a že on by nevstoupil do města, které je v nebezpečí, ani by nezůstal v armádě, a i kdyby mu dávali celý svět za chloupek v nosu, ponechal by si ten chlup. Kdyby tak učinil každý, děl dále, byl by svět v perfektním stavu. To je pravda!

E. Bondy shrnuje: „Jang Ču odmítal touhu po vnějších věcech a s tím i vše, co souvisí se sociálním životem člověka. Snažil se pouze, aby si zachoval bez úhony svoji přirozenost (tchien-sing), které se mu dostalo při zrození a aby ji mohl rozvíjet.“ Haningové (hanebná inteligence) byli a jsou pořád stejní. I Konfucius, kdysi nemocný tak, že se bál, že zemře, svolal své žáky a pyšnil se jim, jak má hlaďoučké ruce bez mozolů a šrámů. Práce mu neublížila, takže i kdyby zemřel, může se bez obav bavit s duchy. Téma nepracování z toho přímo ční. A prolíná do všech světových stran a všech myšlenkových proudů.

Taoismus

Objevil se jako filosofie, tao-ťia, aby dal časem vzniknout taoistickému náboženství, tao-ťiao. Taoismus se pokouší intuitivně uchopit a pochopit přírodu a kosmos spolu s člověkem přímým mířením k přirozenosti existence. Svět je v neustálém pohybu a změně, klopýtá po své cestě, děje se sám ze sebe, nemá další příčinu, žádný pánbůh, spíše „kvantová pěna podivnosti“. Ústředním pojmem je pojem cesty – tao .

Člověk jako součást přírody má směřovat k souznění s přírodou. Vše na světě je na cestě, v pohybu a změně díky principům jin a jang. Jejich působením probíhá vývoj věcí, neboť „všechno nese v sobě jin a objímá jang“. Tao v sobě chová tvořivou sílu te, skrze niž se tao projevuje za působení jin, což je ženský princip, ale také chlad, prázdnota, malost, slabost, nehybnost (pasivnost) a jang, který představuje mužský princip; zároveň i teplo, sílu, velikost, pohyb (aktivitu). Člověk je součástí přírody a musí tuto jednotu udržet, pokud se pokusí svět si osedlat ať jako jedinec, či cílená společnost, vyvolá disharmonii s neblahými důsledky. „Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním, ten ztroskotá. Neboť svět je posvátná nádoba, s kterou nelze zacházet. Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji. Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji“. Životním úkolem člověka je zachování „míry věcí“.

Svět pochopujeme tiše, v ústraní, alespoň takto postupuje mudřec taoistický na rozdíl od konfuciánského urozeného muže, jehož povinností je předávat své vzdělání ostatním. Odtud krůček k poezii, k mystice a je tu náboženství. Zájem o přírodu už jen pozorováním vyvolává zájem o přírodní zákonitosti, proto čínští přírodovědci, technici a inženýři pocházeli z taoistických kruhů. Základní myšlenka o wu-wej, konání nekonání, hnala taoisty do samoty v horách, kde si psali básně a malovali, ale též do revolt; tak se postavili do čela povstání žlutých turbanů, které v letech 184 a 185 vedlo k pádu dynastie Chan.

Autorem základního díla je Lao-ć (Starý Mistr), podle tradice starší současník Konfuciův, i když to není tak jasné. Konfucius (551 – 479 př.n.l.), Mo Ti ani Mencius se o Lao-c´a Tao te-ťingu nezmiňují. Chanský historik Ś-ma Čchien (145 – 87 př. n. l.) dí, že mudrcovo vlastní jméno znělo Lao Tan. Je mu připisována kniha Tao te ťing (Kniha o Tao a ctnosti). Podle starověkých pramenů měl mistr Lao-c´ žít mezi léty 570-490 př.n.l., někteří badatelé však posunují vznik díla až do 3 století př.n.l. a jiní je pokládají za ještě mladší.

Zmíněný historik Ś-ma Čchien o něm praví: „Lao-c´ se narodil ve vsi Čchü-čen, patřící do okresu Laj v obvodu Kchu v hrabství Čchu. Jeho rodinné jméno bylo Li, vlastní jméno Er, oficiálně se nazýval Po-jang, posmrtným titulem Tan. Zastával funkci archiváře u dvora dynastie Čou…“ Ta-te-ťing, ač má v originálo pouze něco málo přes 5000 slov, je dílo svým stylem týrající nejen Číňany, ale mnohem více překladatele do dalších jazyků. Nejústřednějším bodem je samotná kategorie TAO. I dověděl jsem se, že v klasické čínštině jsou výrazy ju (‚zde je‘) a wu (‚zde není‘) používány výlučně ve vztahu ke konkrétní věci. Čínský jazyk nepoužívá jeden ze základních filosofických pojmů – existenciální sloveso „být“ ve smyslu slučovacím. V západní filosofii má věc bytí, které zahrnuje jak existenci, tak podstatu věci. Z tohoto hlediska můžeme pochopit, proč je v čínštině upřednostňováno slovo cesta. Tam, kde my dáváme přednost přemýšlení o absolutní realitě, protože naše filosofie pátrá po smyslu bytí, realitě, pravdě atd., Číňan si položí otázku: „Kde je cesta?“.

Čínský myslitel, obzvláště netaoista chce vědět, jak žít, jak zharmonizovat sebe se společností a společnost s celým vesmírem. Pro něj je tao metodou, jak toho dosáhnout, pro taoistu má TAO ontologický charakter. Vzhledem k užití slovesa být ale ani jeho TAO není substancí univerza, ale pohybem. Není důležité, co TAO jest, ale jak působí. Lao-c´se nijak nepokouší vysvětlit TAO jako něco, důležitý jest jeho pohyb. Je to „to, co nelze pojmenovat“, velký čtverec bez úhlů, nejmocnější tón bez zvuku, metafora bez krásy. Není rozdílu mezi krásou a ošklivostí, poznáme-li jedno, objeví se druhé.

Konat wu-wej, konat nekonání, je přirozeností TAO. Stavět se přirozenému vývoji je zhoubné pro toho, kdo tak činí, zvláště pro vládce. Lao-c´přímo horuje proti státu, neboť jeho proorganizovanost brání přirozenému vývoji, je to toliko organizované násilí ve jménu bohatých. Zjevení se bohatství přivedlo na svět chudáky a zloděje a tím i tzv. spravedlivost určenou pro ty první. Klaus, Ježek a celá ta pionýrská noekapitalistická banda nebyli nikdo jiní než konfuciáni zdánlivě velebící humanitu a spravedlivost pro vyvolené věrné a nejzkaženější. Kdo se jen trochu zamyslí nad vývojem od r. 1989 nemůže nevidět, že žvásty o lidských právech nejsou ničím jiným, než povídáním o povinnostech poddaných.

Lao-c´je nekompromisní: Lid bojující o přežití se nebojí vyhrožování smrtí, má ji u svého krbu. Pokud mají vládcové přepychem přeplněné paláce, ale pustá pole a prázdné sýpky, to je lupičství nejhrubšího zrna. O mudrcích Lao-c´ říká, že mají být poddajní, neboť budou jako voda, která nakonec zdolá i ten nejtvrdší kámen. Takové jest koneckonců i TAO. Mudřec jedná bez zasahování, uskutečňuje bez vměšování: Kdo pochopí, včetně vládců, že slabé vždy přemůže silné, je „TAO“, je king. Čínští filosofové brali skutečnost tak jak je, nehledali nikdy něco za ní. TAO není nějaký nehybný Tatíček za zrcadlem univerza, TAO je pohyb, neskrývá, že před rozlišeným, pojmenovaným, bylo nerozlišené. TAO existuje jako počátek nebe a země, je matkou veškerenstva. Během procesu se vytvářejí všechny jednotliviny a vztahy, TAO funguje nefunguje podle principu dialektického pohybu. Je-li překročena míra čehokoli, lze očekávat zvrat. Čím déle se udržuje stav slabého, tím lépe, ale donekonečna to nelze.

Další výraznou kategorií jest TE, doslova ctnost, již je třeba chápat jako sílu, moc, jež je součástí toho kterého předmětu, jevu a vztahu. TE je motor fungující mimo lidskou společnost bez poruch svou přirozeností. Taoismus se záhy dostal do křížku s konfuciánci, jež hnětlo, že TAO jest absolutně nestranné vůči vší existenci. Hlásajíce aktivitu člověka ve společnosti, nahlíželi taoisty jako lidi, kterýmž je láska k lidem cizí. Nicméně v knize jsou kapitoly, které jasně hovoří, že moudrý je dobrý ke každému, ať je dotyčný dobrý či nedobrý, křivdu oplácej ctností.

Lao-c´ nežil v zrovna idylické době, koneckonců, kdo kdy žil? Jeho receptura na vylepšení světa lidí spočívá v nápravě nezasahováním do věcí. Věc pro Obamy a Putiny absolutně neakceptovatelná. A samozřejmě pro většinu lidí také, neboť zjevně nedbáme toho, co výstižně vyjádřil Egon Bondy: „Násilně forsírovat růst (svého) života znamená zhoubu“. Forsírovat = úsilovně napomáhat, přepínat.

Škola jmen

Tak jako v každém filosofickém okruhu, i u Číňanů naskočily na filosofickou obrazovku otázky správné disputace a argumentace. Pravda, výrazně čínské filosofy, zaměřené na problémy společenské a etické, logika, spojená s hádáním, do zadku nekopala. Výhradně logikou se zabývala především Škola jmen. O Škole jmen toho v literatuře tolik není: Člověk uchopuje skutečnost různě, ovšem jazykové vyjádření skutečnosti a co nejpřesnější zachycení a pojmenování zákrutů abstraktního myšlení je alfou a omegou pro rozvoj filosofie. „Škola jmen zkoumala zvláště poměrnost věcí a samo vyjadřování této poměrnosti, dále pak platnost lidských soudů a pojmenování.“ Chuej-š´ (250 – 260 př.n.l.) řečňoval za ty, kdo upozorňovali na značnou neadekvátnost pouhých vnějších charakteristik, neboť každé pojmenování charakteru věci se děje při srovnání s věcí jinou. Z Chuej-šova díla se dochovaly pouze zlomky v knize filosofa Čuang-ć:“ „Když věci, které jsou velmi totožné, se liší od věcí, s nimiž jsou málo totožné, to se nazývá totožností odlišného. Avšak všechny věci jsou koneckonců totožné a všechny jsou koneckonců odlišné, což se nazývá velká totožnost odlišného.“ Chuej Š´byl intimním přítelem Čuang-c´a.

Kung-sun Lung (možná 284 – 259 př.n.l. možná 325 – 250 př.n.l.) zkoumal otázky platnosti pojmenování věcí, jak dosvědčují traktáty z knihy Kung-sun Lung-ć.

Filosofové školy jmen upozornili na nutnost vysvětlení věcí z nich samých, poukazov