Kterak jsem potkal Nikitu
V horkém létě roku čtyřiašedesátého jsem radostně prožíval své první vysokoškolské prázdniny. Poněkud mi je ale kazila nemilá povinnost dodatečně složit reparát z hospodářské geografie, aby se nestaly prázdninami posledními.
Byl jsem proto donucen nabiflovat si do hlavy přes léto obrovské množství údajů bez žádných logických souvislostí a pro praktický život zcela nepotřebných a pomíjivých – například aktuální produkci hliníku v Maďarsku i v Číně, úrodu a hektarové výnosy kukuřice v Kanadě i na Ukrajině, tehdejší centra světové módy (dle skript nejen Paříž, NYC, Milano, ale též Praha!), nejen úroveň těžby rozličných rud, ale též množství srážek v jednotlivých státech Afriky i Ameriky atd. atd.
Zkoušející otylá Irina, která se ze země Sovětů šťastně provdala za českého stipendistu, si na mě musela určitě zasednout – poprvé mne vyrazila za neznalost přesného rozmístění hutního průmyslu v Číně, byť jsem ji úporně přesvědčoval, že co komuna, to malá pícka!
Po druhé mě dostala za nepřesné vyčíslení nárůstu těžby fosfátů v Maroku! To by nezvládl ani Babiš! Jenom malou útěchou zůstalo, že spolu se mnou z geografie vyletěl i náš suverénně nejlepší tenista, který – na rozdíl od této omezené sibiřské vesničanky – v té době již několikrát obletěl celý svět. Bolestný neúspěch jsme za poslední peníze poctivě spláchli v žižkovské pivnici U ekonoma.
Následně jsem proto musel nechat si na Hradě potvrdit jízdenku na vlak. Na Hradčanech se totiž konala mezinárodní archeologická výstava (vstup zdarma), kde u východu razítkovali na jízdence její shlédnutí a tím pádem poučení a náležitě dovzdělaní návštěvníci z venkova směli cestovat zpátky domů už zadarmo.
Chtěl jsem projít po „královské cestě“, bohužel celá Celená ulice až ke Staromáku byla těsně ucpána zvědavými davy. Co se děje? Na náměstí prý bude řečnit Chruščov!
Bez ohledu na srpnové dusno vyrazily nesčetné houfy lidí, dospělých i dětí, toužících spatřit na vlastní oči originál Nikity Sergejeviče! Nikdo je nijak nenutil, nikdo je povinně neorganizoval. Přes velké vedro přišli dychtiví Pražané podívat se a zamávat návštěvě dobrovolně, spontánně sami, přitom děti ještě měly prázdniny!
Husto bylo již od Prašné brány, zástupy i rodiny přicházely dlouho před začátkem projevů, nedočkavci se na sebe tlačili, sotva jsem se prodral na roh náměstí, tribunu u radnice jsem viděl pouze zdáli.
Na projevy řečníků se již nepamatuju, v hlavě mi však utkvěl veskrze pozitivní dojem z tohoto obrovského shromáždění. Okolostojící souhlasně pokyvovali, nadšeně tleskali a zdravili vzácného hosta, radostně vítali malého velkého státníka, který zbavil Prahu nejen největší sochy svého předchůdce („Fronty na maso“); neviděl jsem zde nikoho veřejně protestovat proti jeho návštěvě, vždyť přivážel upřímnou naději výrazných změn a netrpělivě očekávaného uvolnění dosavadního tuhého režimu! Tehdy mu mnozí věřili, byť možná naivně.
(Mimochodem, byl to N. S. Ch., který po otřesných osobních zážitcích ve Stalingradu a dalších krvavých bojištích prolomil ledy studené války a zahájil nadějnou etapu „tání“; snažil se o dohody se Západem na cestě od konfrontace ke kooperaci, například v hrozivé karibské krizi v zájmu odvrácení jaderné katastrofy a udržení světového míru raději moudře ustoupil. Budou současní světoví státníci schopni jej dnes následovat?)
Postupně jsem se protlačil až k radnici a utíkal přes Karlův most, abych stihl na výstavě razítko.
Přišel jsem pozdě; bouřlivými potlesky a hojným skandováním nepředvídaně prodlužovaná manifestace mne zdržela. Brány Hradu byly již uzavřeny, vůbec jsem netušil, že vrcholná návštěva je ubytována právě zde. Avšak pravdivým poukazem na chudé kapesné nebohého studenta, jenž už skutečně nemá ani na vlak, se mi podařilo ukecat stráže a proniknout přes prázdná nádvoří do Vladislavského sálu, kde jízdenky štemplovali kýženým razítkem nutným pro slevu. Výstava byla sice již skončena, ale i zde jsem potkal shovívavé dámy, které mi laskavě poskytly potřebné.
Odcházel jsem s razítkem štěstím celý bez sebe, když jsem na jinak zcela liduprázdném Třetím nádvoří Hradu narazil na malého zamračeného tlouštíka, který viditelně unavený a otrávený osaměle kráčel proti mně. Překvapeně zvedl lysou hlavu, nevrle až podezíravě na mne pohlédl a já z těsné blízkosti tří, čtyř metrů spatřil tvář, již jsem zdáli na Staroměstském náměstí nemohl vidět. Byl to on!
V tom momentě mě napadla smělá myšlenka; když už se vracím z Prahy s prázdnou, bez zápisu známky v indexu, co kdyby místo nenáviděné Iriny se mi do indexu podepsal on! To by byla výhra! Rychle jsem shodil ze zad tehdy módní sportovní pytel – tedy chtěl jsem jej sundat, avšak dříve, než jsem pohyb jen naznačil, uchopily mě zezadu – rázně a opravdu bleskurychle – čtyři ruce a dva urostlí chasníci v civilu, do té doby neviditelní, mne beze slov vynesli ze Třetího nádvoří.
Takto jsem se poprvé a naposledy setkal s bodrým tlouštíkem, který už v Praze zřejmě tušil, jak tomu nasvědčovala i jeho zachmuřená tvář, že jeho kariéra pomalu, ale jistě zanedlouho definitivně skončí.
Nerealizované možnosti unikátního autogramu v indexu jsem sice dlouho litoval, dnes jsem však tomu kupodivu docela rád. Časem mi totiž index někdo ukradl, takže kdybych v něm ten vzácný podpis skutečně měl, byl bych dnes určitě ještě smutnější.