Práci v reklamě milovala, ale to nestačilo. Ďurčeková mluví o vyhoření a vykročení do neznáma
Zuzana Ďurčeková léta pracovala pro marketingovou agenturu, ve které se ale časem začala cítit jako v pasti. Jak se vyrovnala s pocitem vyhoření? V čem našla své vnitřní štěstí?
Odchod z jakéhokoliv zaměstnání po dvaceti letech je náročný. Zuzana Ďurčeková, která v lednu odchází z pozice generální ředitelky marketingové agentury Made by Vaculik, svou práci v reklamě dříve milovala. Časem jí ale přestala připadat smysluplná a nedělala jí radost.
V rozhovoru pro časopis Forbes mluví o tom, jak prošla syndromem vyhoření a proč ji nejvíce přitahuje umění a vzdělávání.
Po třiadvaceti letech odcházíte ze světa byznysu. Nepochybně to bylo těžké rozhodnutí. Co vás motivovalo?
Rozhodla jsem se zaměřit na hledání radosti ze života. Změna směru mé cesty začala asi před šesti lety, když jsem prošla syndromem vyhoření. Tehdy jsem přesně nevěděla, co tento termín znamená, ale nakonec jsem měla i velmi dramatický průběh.
Co to znamená?
Dlouhodobě jsem se necítila naplněná svou prací, neměla jsem energii a nemohl najít motivaci. Moje stavy se blížily depresi. Ale v té době jsem to tak nevnímala, brala jsem to jako normální věc, náročnější období. Pak ale přišly těžké věci v mém osobním životě. Náhle jsem přišla o velmi blízkého kolegu, který spáchal sebevraždu. Byla to pro mě obrovská tragédie.
Zároveň jsme měli v práci velmi stresující období a tlak na můj výkon byl obrovský. Měla jsem pocit, že nic nestíhám. A ze dne na den jsem spadla na úplné dno. Přišly záchvaty paniky a úzkosti, deprese. Bála jsem se vyjít z domu, ale věděla jsem, že už nemůžu tyto problémy ignorovat.
Jak jste to vyřešila?
S odstupem času mohu říci, že jsem si vzala tříměsíční volno, ale v té době jsem si nedokázala představit, že bych se ještě někdy vrátila. Naštěstí Juraj Vaculík, zakladatel agentury, kterou nyní opouštím, pro mě měl pochopení a byl mi oporou. Náš vztah byl vždy velmi přátelský a lidský.
A pak?
Chodila jsem na terapii a bohužel jsem musela brát léky. Hodně mně pomohli rodiče a synové. Trvalo asi tři měsíce, než jsem se dala relativně v pořádku. Již jsem nedostávala záchvat paniky, když mi zvonil telefon. A vrátila jsem se k běhání, umění a naučila jsem se meditovat. To mi hodně pomohlo.
Jsem velmi šťastná, že se mi podařilo se uzdravit. Přesto mám v hlavě jakýsi zdvižený prst a vím, že to už nikdy nechci zažít. V té době jsem neměla v životě žádnou radost. Ale dnes si ji nenechám vzít. Ani radost z práce.
Ale po těch třech měsících jste se vrátila do agentury na vedoucí pozici, a právě teď odcházíte. Proč?
Ve společnosti Made by Vaculik jsem prožila velmi šťastná a úspěšná léta. Práce se mi velmi líbila, agentura byla tak trochu jako moje třetí dítě. Ale někdy před čtyřmi lety jsem si začala uvědomovat, že jsem toho od života hodně dostala a že je možná čas to nějak vrátit.
Jak to myslíte?
V centru agentury je především zisk a konzum. To je velmi vyčerpávající. Stále více jsem si uvědomovala, že chci své schopnosti a talent nabídnout jinde. Někde, kde bych možná nebyla tak dobře finančně ohodnocena, ale kde by to pro mě mělo větší smysl. Začalo mě to neodolatelně táhnout domů, do uměleckého prostředí, ze kterého jsem vyšla.
Takže o tom uvažujete už čtyři roky?
Přesně tak. Nechtěla jsem se rozhodnout unáhleně. Už před třemi lety jsem začala externě vyučovat na Vysoké škole múzických umění. Pro mě je to návrat do začátků mé kariéry, kdy jsem hrála v divadle a pracovala jako hudebnice. Divadelní komunita mi zůstala blízká a stále více mě lákalo se do ní vrátit.
Od ledna budete na MFA vyučovat na plný úvazek…
Ano, ale zpočátku to byl skok do neznáma. Neměla jsem žádný plán. Jen jsem si uvědomovala, že pokud se nezbavím starých věcí, nové nepřijdou. V hloubi duše jsem však doufala, že by se můj další směr mohl točit kolem vzdělávání a umění. Pak mi Matúš Benža – nový děkan Akademie múzických umění – nabídl stálé místo. Jsem za to nesmírně vděčná a šťastná.
V centru mého hledání nové seberealizace byla touha dělat něco užitečného, co lidé skutečně potřebují. To, čím jsem prošla za posledních šest let, mě přivedlo k tezi, že jsme zapomněli na vlastní duši. Proto tak intenzivně trpíme. Umění je jedním z léků na duši, činí ji šťastnou. A to pomáhá, radosti není nikdy dost.
Jak na tuto změnu reagovalo vaše okolí?
Řekla bych, že existovaly tři úhly pohledu. Jeden byl tak trochu rodičovský: „Proboha, co to děláš? Máš skvělou a jistou práci ve velmi nejisté době. Jsi svobodná matka dvou dětí. Není moudré odcházet…“ Ale já už jsem si to všechno vnitřně vyřešila, takže mě to nerozhodilo.
Druhá skupina se mě ptala, jestli už toho mám dost a chci z této země utéct. Moje odpověď zněla, že nechci utéct nebo si stěžovat, ale chci udělat něco pro zlepšení celé situace. Jako matka dvou dětí, která se intenzivně zajímá o to, do jakých škol chodí a kam chodí, jsem právě ve vzdělávání viděla smysl.
Protože na vysokou školu, zejména na umělecké a tvůrčí obory, přicházejí nadšení lidé s obrovským potenciálem. Často však odcházejí zklamaní. Velmi ráda bych to pomohla změnit.
Poslední pohled svého okolí bych mohla poněkud obecně nazvat „tichou závistí“. Když jsem o svém odchodu řekla některým lidem z marketingu, viděla jsem, že to obdivují a trochu mi závidí, že jsem to dokázala.
Proč? Podle údajů společnosti Profesia je přitom marketing jedním z nejoblíbenějších pracovních odvětví…
To je pravděpodobně pravda, ale zároveň z něj spousta lidí touží uniknout. A nemohou, protože jsou s ním úzce spjati. Ve skutečnosti je to velmi příjemná a pohodlná past. Ráda říkám, že reklama je maniakální záležitost.
Co to znamená?
V jednu chvíli má člověk skvělého klienta a velmi úspěšnou kampaň, ze které je nadšený. Po skončení kampaně však nemá nic. Je to sinusoida. Jeden den máte klienta, druhý den ho nemáte. Vyhráváte ceny, nevyhráváte ceny. A vše běží velmi rychle. Naše kampaně jsou krátké, a ještě kratší je naše radost z nich.
Máte kromě učitelské kariéry i další plány do budoucna?
Zakládám vlastní poradenskou agenturu pro divadla a umělecké společnosti. To, co jsem dělala pro komerční sektor, budu nabízet i jim. Myslím, že právě díky dobré marketingové komunikaci by se tomuto odvětví mohlo dostat více společenské pozornosti. Myslím, že dlouhodobé podceňování umění a kultury pramení také z toho, že se soubory neumějí správně prezentovat.
Již jsme zmínila, že vaše kariéra začala v divadle. Plánujete se někdy vrátit na jeviště?
Zatím ne, ale nikdy neříkám nikdy.