Nejlepší novinářské fotky zachycují hrůzu války, boj s ohněm i smrt královny
Válečná Ukrajina, Londýn v slzách i les v plamenech. Výstava v Národním muzeu ukazuje vítěze soutěže Czech Press Photo.
Smutné události leckdy obraz zachytí lépe než slova. Je výmluvnější, silnější a dokáže hluboce zasáhnout. A nejrůznější emoce vyvolávají i snímky, které vzešly z prestižní české soutěže Czech Press Photo.
Na 234 fotografů a fotografek do ní přihlásilo dohromady přes šest tisíc snímků. Porotci ty nejlepší vybírali v osmi kategoriích. V aktualitě i v reportáži dominovaly hlavní události uplynulého roku.
Mezi ty nejčastější tak patřily snímky z válečné zóny, ukrajinských zničených měst, přesunu uprchlíků, ale i oheň v Českém Švýcarsku. Které zaujaly odborníky nejvíce, to uvidí návštěvníci Národního muzea, kde potrvá výstava oceněných fotografií až do konce července.
Už druhým rokem předsedá porotě Czech Press Photo šéfredaktor fotobanky ČTK Petr Mlch. Podle něj byla témata proběhnuvšího ročníku celkem jasná a fotografové se při práci zaměřili hlavně na Ukrajinu. A záleželo přitom, do jakých míst se dostali.
„Pokud tam jedete fotit jako cizí státní příslušník anebo jen na omezený čas, máte trochu jiné podmínky než kolegové, kteří z Ukrajiny pocházejí, dokážou se tam daleko lépe orientovat, vědí, koho kontaktovat. Z tohoto pohledu je pro české fotografy obtížné zachytit něco tak dobrého, aby to mělo šanci ve srovnání s celosvětovou konkurencí,“ říká Petr Mlch.
Existuje ale i skupina fotografů, kteří tam jedou na vlastní pěst, nemají záštitu mediální agentury. A to byl také případ Vojtěcha Dárvíka Mácy, jehož snímek Masakr v Buči se stal fotografií roku.
„Pohyboval se na místě dlouho, dva až tři měsíce. Nafotil tam celou sérii snímků. To je na celkovém výsledku pak znát,“ poznamenává předseda poroty.
Samotný konflikt na Ukrajině se přitom fotografové snažili zachytit ze dvou stran. Jednak samotné boje, jejich následky, trosky, mrtvé lidi a vůbec nejhorší momenty, k nimž v průběhu minulého roku docházelo.
A pak i uprchlickou krizi, kdy zoufalé lidi doprovázeli na jejich cestě na hranice, do různých zemí, které nabízely azyl. To byl případ i Milana Bureše z Respektu, který společně s uprchlíky čekal na vlak do bezpečí, a snímek mu vynesl první místo v kategorii Reportáž.
Třetím silným tématem pak byl požár v národním parku Českého Švýcarska. Ať už podaný pohledem hasičů, kterým se nedařilo živel zkrotit, anebo z probíhající evakuace hostů a obyvatel v přilehlých obcích.
A právě Michal Fanta z Hasičského záchranného sboru pořídil z požáru fotografii, která zaujala porotce natolik, že mu v kategorii Člověk a životní prostředí udělili první místo.
„Poslední téma, které bylo pro fotografy nosné, pak byla smrt britské královny Alžběta II. Vzhledem k tomu, že zemřela na začátku září a uzávěrka soutěže byla na jeho konci, neměli fotografové tolik času. Nicméně i tak zachytili poslední rozloučení s královnou a smutek v Londýně a fotky posílali ještě na poslední chvíli,“ podotýká Petr Mlch.
Poslední pohled na rakev s Alžbětou II. tak vynesl Petru Davidovi Joskovi z agentury AP první místo v kategorii Portrét.
A úspěch si připsal i volný fotograf Michael Tomeš, který ve stejné kategorii pro časopis Forbes pořídil snímek Martiny Viktorie Kopecké, jedné z nejviditelnějších propagátorek křesťanské víry u nás.
Petr Mlch přiznává, že nejvíce se vždy těší na aktualitu a reportáž, což jsou zároveň dvě nejtěžší kategorie, u nichž by fotografie měla „zvonit“. Coby šéfredaktor fotobanky ČTK sleduje pečlivě práci svých kolegů. Že by ale za ně rozhodoval, s jakou fotografií se do soutěže mají přihlásit, to nedělá.
„Snažíme se interně vybírat ty, které považujeme za dobré, ve finále je to ale vždy na samotných autorech, kterou přihlásí. My jim s editory maximálně poskytneme podporu, nabídneme radu, doporučení,“ prozrazuje.
Při hodnocení se porotci soustředí i na postprodukci fotografií. A pokud mají jakoukoli pochybnost o technické způsobilosti, vyžádají si od autora snímek tak, jak ho opravdu nafotil. Aby mohli porovnat, jak moc zasáhl do jeho úprav.
„Tonální úpravy jsou zcela běžné, to poznáte na první pohled. Každoročně se opakují fenomény jako třeba černobílá fotka. Ta sama o sobě špatná není, ale často nedává smysl,“ vysvětluje.
A vzpomíná v této souvislosti na fotografii od moře, kde čekáte modrou oblohu, modré moře a do toho v kontrastu písečnou pláž. Jenže autor snímek změnil z barevné verze na černobílou a výsledkem byla jedna velká šedá skvrna.
Výsledky soutěže znala porota sice už od loňského roku, vyhlášené byly ale až letos v lednu. V dubnu budou známí vítězové World Press Photo. V minulosti ve světové soutěži uspěl Roman Vondrouš z ČTK za snímky z Velké pardubické, a to v roce 2013. Podle Petra Mlcha je ale konkurence obrovská.
„Musíte najít téma, které je dostatečně obrazově nosné a zároveň musí mít přesah. Když vyfotíte přípravu na válku na Ukrajině v rozbořené továrně a pak do soutěže dorazí fotografie přímo z válečného konfliktu, tak si troufnu říci, že ta vaše skončí ve spodních řadách výběru. Ale tím neříkám, že se u nás nedají najít jedinečné věci,“ zdůrazňuje.