Bakchantky, šílenky a blouznivky ve Stavovském vzývají příchod poťouchlého boha

Pojďte, mé zasvěcené, pojďte blíž, vznícené! V Eurípidově tragédii Bakchantky takto láká bůh Dionýsos thébské ženy, které se k nevoli vládce Penthea stávají jeho devótní družinou. Jedna z nejvýraznějších a nejdiskutovanějších premiér sezony chce ve Stavovském divadle ono poblouznění smyslů přenést i na omámené publikum.

Otázkou nicméně není, kdy vystřízlivění přijde, ale spíš, jak kruté nakonec bude.

Režisér Jan Frič s dramaturgyní Ninou Jacques však dobře vědí, že během večírku nemá na dojezd nikdo ani pomyšlení, s čímž tak trochu kalkuluje i rozšafně hravý Dionýsos Petra Vančury, spoře oděný bůh, jehož následuje sbor žen, který se na scéně většinou pohybuje jako jedno tělo, až působí jako sekta, s níž se dokonale manipuluje.

To si ostatně myslí i Pentheus Miloslava Königa, vztekle racionální vladař, který se Dionýsovi vysmívá.

Třeštící ženy, které se cítí osvobozené, tak sledují věčný souboj mezi klidem a řádem s vzrušením a revoltou, do něhož si můžete propsat historická společenská pnutí, stejně jako současné kulturní války.

Asi neexistuje doba, kdy by se k Eurípidovi nedalo vztáhnout a pohodlně konstatovat, že je to celé „také o nás“, což si patrně uvědomuje i realizační tým, jenž tak výrazně překlenuje pozornost ke scénografii, kostýmům i hudbě.

Inscenace v novém překladu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce se totiž mění v bujarý retro esoterický muzikál, který sytí smysly jedovatě agresivními barvami, převleky i nahotou.

Zpívající bláznivky přímo na pódiu doprovází kapela Bert & Friends v čele s Albertem Romanuttim, která vždycky uměla prolínat nostalgii s ironií, až si skoro říkáte, že by sám její frontman mohl představovat Dionýsa. Vančura ostatně spíš jen naplňuje svou tradičně rozvernou polohu, jíž pravidelní diváci první scény už dobře znají.

Je to opulentní karneval, u nějž si ale přesto říkáte, že jeho estetika přepjatého, přiznaného kýče, co na vás ironicky pomrkává, je dneska už trochu unaveným klišé, protože na vás křičí z videoklipů, výtvarných instalací i magazínových editorialů. Možná jsme už prostě „ubaveni k smrti“, jak tady Frič naznačuje.

Už jeho předchozí Král Oidipús ostatně měnil scénu historické budovy Národního divadla v opulentní místo činu, nad nímž se houpala obří kadidelnice, text se pronášel do dunících beatů a také se na jevišti střídali mocnáři různých povah a charakterů.

Ve Stavovském divadle zase nedávno uvedl Gorkého Vassu Železnovovou, v níž je také cítit očekávání změny, kdy se neví, zda je vůbec komu příčetnému předat „vládu“ nad rodinnou firmou.

Ani tady se nezdá, že by jeden vládnoucí „princip“ měl nutně zvítězit, i když poselství o tom, jak svůdné je podlehnout vábení nebezpečných bohů, tady vyvstává velmi jasně, naštěstí však nikoliv s moralizujícím vykřičníkem.

Vítězí totiž hlavně ono zprofanované rčení „chceš-li boha rozesmát, sděl mu své plány“. To „nové“ bude vždycky sexy, ale v pozici „starého“ se vzápětí odkope. To „staré“ bude zase vždycky trapné, ale v pozici „nového“ navíc ještě ztratí tvář. Na červnové reprízy těchto bakchanálií ještě zbývá pár lístků.