Když se svět uměl dohodnout. Ozonová díra ukazuje, jak řešit i oteplování
Už víme, že měníme klima směrem k neobyvatelnosti planety. Řešení ale zdržují dezinformace a protivědecké nálady. Čím nás může inspirovat podobná situace kolem ozonové díry, kdy se lidstvo nakonec dohodlo a společně jednalo?
Z debat kolem globálních změn klimatu může člověk snadno nabýt pocitu, že film K zemi hleď!, ve kterém se vědec v podání Leonarda DiCapria snaží zoufale upozornit lidstvo na srážku planety s kometou, není komedií, ale spíše realistickým dokumentem.
Zkrátka že se svět nedokáže domluvit ani na tom, jak udržet planetu obyvatelnou. Z nedávné minulosti však máme příklad, kdy se lidstvo dokázalo sjednotit, aby si pod sebou přestalo podřezávat klimatickou větev.
V současné složité době nám může sloužit jako pozitivní inspirace – a jako naděje, že i globální krize umíme řešit.
V roce 1987 podepsalo šestačtyřicet zemí takzvaný Montrealský protokol, ke kterému do dnešního dne přistoupilo 198 států světa. Jeho cíl byl jasný: eliminovat výrobu a spotřebu téměř stovky látek, které se dají souhrnně a zjednodušeně označit jako freony.
A jak se ukazuje po více než pětatřiceti letech, šlo tehdy v Montrealu o zásadní úspěch.
Freony zásadně poškozují ozonovou vrstvu, chránící život na Zemi před nebezpečným ultrafialovým zářením. Když koncem sedmdesátých let věda zkoumala účinky chemikálií běžně používaných například v chladicích náplních lednic a klimatizací nebo jako hnací plyny ve sprejích, bylo prokázáno jejich pronikání do stratosféry.
Tam se z freonů odštěpoval chlór, který dokáže rozkládat ozon. A tím pádem ztenčovat životně důležitou ozonovou vrstvu. Vědecké poznatky se okamžitě staly terčem kritiky od zástupců průmyslu, kteří tvrdili, že používané látky jsou bezpečné.
V roce 1985 ovšem vyšla ve vědeckém časopise Nature znepokojivá studie, která ukázala, že se v ozonové vrstvě nad Antarktidou každé jaro otevírá díra. A ta je velkým problémem.
Prognózy, že zničení ozonové vrstvy bude mít nepříznivý dopad na zdraví lidí a ekosystémů, vyvolaly strach veřejnosti, zmobilizovaly další výzkum a podnítily světové vlády k bezprecedentní spolupráci. Do rychlého řešení se postupně zapojil celý svět.
Freony byly po ratifikaci Montrealského protokolu rychle nahrazeny fluorovanými uhlovodíky, které ozonovou vrstvu nepoškozují. Dnes je téměř 99 procent zakázaných látek vyřazeno a ozonová vrstva je, navzdory zprávám o porušování protokolu ze strany Číny, na cestě k plné obnově v nadcházejících čtyřech dekádách.
Pokud současná politika zůstane v platnosti, očekává se, že se ozonová vrstva na hodnoty z roku 1980 (tedy před vznikem ozonové díry) obnoví do roku 2045 nad Arktidou, kolem roku 2066 nad Antarktidou a už kolem roku 2040 ve zbytku světa.
Dohoda ovšem nepřinesla jen zahojení ozonové vrstvy, ale i další pozitivní trendy. Podle nedávné studie odvrátil Montrealský protokol do roku 2020 úbytek více než půl milionu čtverečních kilometrů arktického mořského ledu.
V roce 2050 tak má být Arktida o téměř jeden stupeň chladnější, než kdyby svět ke smlouvě nepřistoupil. Díky omezení freonů se odsouvá dál do budoucnosti také obávané první léto, během kterého bude moře kolem severního pólu kompletně bez ledu.
Zmiňovaná studie uvádí, že Montrealský protokol oddálil první „bezledové“ léto o patnáct let. Nastat by mohlo někdy v polovině století.
„I když zastavení úbytku mořského ledu nebylo primárním cílem Montrealského protokolu, byl to fantastický vedlejší produkt,“ uvádí klimatolog Mark England z Exeterské univerzity, který je spoluautorem studie. A nejde jen o ohřívání Arktidy. Snahy o zacelení ozonové vrstvy mohou podle loňské zprávy OSN zabránit do roku 2100 oteplení celé planety o půl stupně.
Při pohledu na všechny pozitivní dopady, které zastavení výroby a spotřeby freonů mělo, se nabízí otázka, jak je možné, že se dokázal celý svět na něčem takovém domluvit. K příležitosti pětadvacátého výročí Montrealského protokolu v roce 2012 se této otázce věnoval například vědecko-zpravodajský web The Conversation.
Jak ve svém textu píše profesor Ian Rae z Melbournské univerzity, k úspěchu přispělo několik faktorů. Jednak se vyjednávání účastnila vědecká komunita, což procesu dodávalo důvěryhodnost, ale pomohlo i to, že v prvních fázích byla pravidla nastavena poměrně volně s tím, že až získáme jasnější vědecké závěry, vyjednaný rámec dojde dalších úprav.
To se nakonec stalo: první závěry o rozsahu poškozování ozonové vrstvy byly totiž výrazně podhodnocené. Dalším z momentů, povzbuzujícím země k ratifikaci Montrealského protokolu, byla obchodní ustanovení.
Signatáři mohli obchodovat pouze s dalšími signatáři – a jakmile ke smlouvě přistoupily hlavní producentské země, bylo jen otázkou času, kdy se připojí ostatní státy. Ty nechtěly riskovat, že nebudou mít přístup nejen k freonům, ale ani k jejich bezpečnější náhradě.
Důvody, proč se tak rychle a efektivně podařilo Montrealský protokol implementovat, nám však zároveň ukazují, že současná situace je mnohem složitější. V případě freonů bylo totiž možné jasně vymezit, které látky jsou problematické a kterých sektorů se kroky budou týkat.
K odvrácení nejkritičtějších následků globální změny klimatu, které řešíme nyní, je nutné přinést radikální změny do mnoha oblastí – od dopravy přes infrastrukturu až po naše jídelníčky. A nestačí omezit jen jednu skupinu látek.
Inspirací by však mohla být skutečnost, že z Montrealského protokolu průmysl těžil. Staré technologie nahradily nové, omezení freonů nastartovalo inovace a mezinárodní smlouva tomu všemu dala jasný rámec. Navíc byl zřízen i multilaterální fond, podporující rozvojové země, aby mohly nasmlouvané cíle splnit.
Montrealský protokol se tak stal jedinou smlouvu pod hlavičkou OSN, kterou ratifikovaly všechny státy světa.
„Přijali jsme pozitivní opatření, která přinesla skutečné klimatické výhody. Myslím, že by nám to mělo dát naději,“ říká Mark England.
„Mělo by nás to povzbudit, že další opatření v oblasti klimatu jsou možná a mohou mít pozitivní vliv na další dekády,“ shrnuje ohlédnutí za přelomovou dohodou z Montrealu.