Česko je jenom tak silné, jak silní jsou jeho lídři, říká investorka Bérová

Před konferencí Lepší Česko se bavíme s největšími mozky Česka, politickou elitou i nejúspěšnějšími byznysmeny a byznysmenkami v zemi.

Nad tím, co potřebuje lepší Česko v době geopolitické nestability, se zamýšlí Dana Bérová. Dnes vlivná investorka byla za svou kariéru v křesle podnikatelky, novinářky i ministryně informatiky. Dodnes se zaměřuje především na českou startupovou scénu. 

Když jsem v uplynulých týdnech přemýšlela o otázce, co by mělo Česko udělat, aby bylo lepší a konkurenceschopnější zemí, uvažovala jsem o obvyklých oblastech – efektivní veřejná zpráva, lepší využití technologií, inovativní firmy, vzdělávání.

Po barbarském útoku teroristů na Izrael předminulý víkend si myslím, že je potřeba začít uvažovat úplně jinak. Není to přece první signál, že svět, ve kterém žijeme, je mnohem nebezpečnější, nestabilnější a nepředvídatelnější, než si v relativním klidu střední Evropy myslíme.

Už pandemie ukázala, jak jsou naše politické, společenské i zdravotnické struktury křehké, neumějí reagovat na nestandardní situace, rozhodují chaoticky, nebo vůbec. Dalším varováním je i ruská agrese proti Ukrajině, závislost Evropy na dodávkách surovin, růst cen energií a další dávka velké nejistoty a nesystematických opatření.

Předminulý víkend na jihu Izraele v hrůzných kulisách předvedl, jak není možné spoléhat ani na ty nejlepší technologie a systémy. S lidskou agresí a krutostí, nejen válečnou, musí vždy bojovat konkrétní lidé s dobrým vedením a skutečným nasazením.

Pro lepší nebo alespoň tak dobré Česko jako dosud si musíme především uvědomit, v jaké situaci se nacházíme a nečekat, že ji někdo vyřeší za nás. Každá země, organizace, firma, komunita i jakákoli jiná parta je taková, jací jsou její lídři.

Tisíckrát si to všichni odkýváme na seminářích všeho druhu. Máme ale v Česku skutečné lídry, kteří jsou schopni převzít odpovědnost, formulovat priority, rozhodovat a riskovat. Mít odvahu jasně říct, jak se věci mají a že to, co se musí udělat, bude něco stát?  

A nemám na mysli jen politiky a osoby veřejně činné. Kolik nás z byznysu je ochotno a připraveno dělat těžká rozhodnutí a stát si za nimi.

Technologie, na které jsme tak pyšní, nám příští roky mohou začít spíš život komplikovat – obrovské množství manipulativních a falešných informací ve veřejném prostoru, další nejistota na pracovním trhu a kyberútoky všeho druhu.

Podléháme tlakům anonymních protestů, nedokážeme otevřeně podpořit ty, se kterými souhlasíme, jak ve veřejném prostoru, tak ve firmách, pyšni na svoji civilizovanost jsme alibisticky hyperkorektní.

Vracíme se k osvědčenému modelu z dob totality – hlavně nebýt vidět a nevyčnívat, starat se jen o sebe. 

V dnešním propojeném světě se ale nejde mít dobře, když se ti kolem mají špatně. Česko, ve kterém se bude žít aspoň tak dobře jako posledních třicet let, musí mít především lidi, kteří pro něj budou ochotni a schopni něco udělat.

Naše krásná země potřebuje odpovědné a statečné lídry v politice i soukromém sektoru, odvážnou definici klíčových priorit a maximální využití potenciálu, který máme.

Potřebuje, aby se co nejvíc lidí – aspoň těch dvacet procent, co podle Paretova pravidla ovlivňuje výsledek – dokázalo soustředit ve svém oboru na to podstatné, shodnout se na společných cílech, spojit aspoň občas síly a najít odvahu.

Kdybych věděla, co přesně pro to udělat, byla bych mnohem klidnější. Třeba v rámci debaty vymyslíme, kde najít lídry pro lepší Česko.